Stres a jeho vliv na zdraví – velký průvodce

stres z několika úhlů pohledu a v souvislostech.

Články na téma „stres“ většinou popisují stres z jednoho úhlu pohledu, tedy vliv konkrétního stresoru na jeden konkrétní aspekt lidského zdraví. Uveďme si pro představu příklad takového článku na téma stres: „vliv emočního stresu na bloudivý nerv a trávicí trakt; z toho pramenící trávicí potíže, onemocnění trávicího ústrojí či neschopnost se zdárně vypořádat se SIBO, přemnoženými patogeny apod.“

Tento článek má však za cíl představit stres a jeho vliv na správně fungující, efektivní metabolismus (tedy naše zdraví) z několika úhlů pohledu a v souvislostech. Věřím, že si třeba mnozí z vás najdou pro sebe úhel pohledu, ze kterého se na stres ještě nedívali a odnesou si něco nového k zamyšlení, k následnému prospěchu a úspěchu při řešení svých obtíží jakéhokoli druhu.

Vzhledem k rozsahu se jedná spíše o takové malé pojednání. Bez velké nadsázky: možná, pokud byste byli schopni přečíst, pojmout, pospojit a propojit všechny obsažené informace, tak už nemusíte mnoho dalšího číst a poslouchat na cestě k získání pevného zdraví. O to víc, pokud byste to samé byli schopni udělat také s informacemi z mých dalších článků a přidali je k tomuto. Mezi poslední obsáhlé články patří např. „Strava podporující zdravý metabolismus?“, „Jak škodí lepek?“ , „Je maso zdravé?“ ,„Sacharidy jako výhodný zdroj energie a kamarád“ , Žaludeční kyselina a trávicí enzymyCirkadiánní rytmy: spánek, melatonin a vliv na naše zdraví. Potom už stačí všechny tyto poznatky praktikovat a správně uplatnit ve svém životě a jste opravdu za vodou 🙂

Stresu jsem se věnovala např. také v tomto příspěvku na Facebooku, který popisuje stres a jeho vliv (nejen) na imunitu: „Stres = zpomalení metabolismu a potlačení imunity = rozvoj nemoci

Fyzické a psychické stresory

Stres jakožto spouštěcí mechanismus zdravotních obtíží zmiňuji samozřejmě i ve svých dalších článcích a kladu na něj důraz obzvlášť v poslední době v aktuálnějších příspěvkách na svých FB stránkách. Neexistuje prakticky člověk, který by trpěl nějakými obtížemi (obzvlášť chronickými) a zároveň nezažíval stres v jeho negativní podobě, jelikož to ani díky čistě biochemickým procesům v těle není možné (viz mechanismus působení stresových hormonů v textu níže a viz vývoj současné neurovědy, exaktních vědecky změřitelných faktů o působení emočního stresu a jeho manifestaci na fyzické úrovni). Takovýto člověk tedy může zažívat stres z vnějších vlivů i vnitřních, stejně tak jako z „fyzických“ a „psychických“, pokud si je takto jednoduše nazveme.

Stres, který je skutečnou příčinou všech zdravotních obtíží, není pro naše tělo pouze ten psychický-emoční v jeho negativní podobě, který si většina lidí pod pojmem „stres“ představí, ale také fyzický. Spouští ho fyzické stresory.

Mezi fyzické stresory (které působí vnitřně i zevnějšku) patří zejména:
nedostatečná a nevhodná strava (může mít roli jednoho z nějvětších stresorů pro náš metabolismus, stejně tak jako roli účinného léku našeho metabolismu a jakýchkoli obtíží, když je naopak správně uchopena), neadekvátní pitný režim, způsob samotného jedení (ve spěchu, nedostatečné kousání jídla, nesoustředěnost na jídlo díky TV, práci, hádce…), alkohol/cigarety/jiné drogy,
nedostatečně dlouhý a nekvalitní spánek, narušené cirkadiánní rytmy (neboli režim den/noc, kam spadá optimální funkce spánkového hormon a antioxidantu v jednom – melatoninu, rovnováha neurotransmiterů, nedostatek slunce/denního svitu, vystavování se modrému světlu večer – obrazovkám, zářivkám, LED diodám zejména před spaním),
příliš mnoho pohybové aktivity (přetrénování) nebo příliš intenzivní cvičení pro náš aktuální fyzický stav (utlumený metabolismus), malá pohybová aktivita (tedy dlouhodobě sedavý způsob života),
užívání syntetických „léků“ (klasických farmak na předpis i volně prodejných, které potlačují dočasně symptomy, neřeší pravou příčinu, mají vedlejší negativní účinky, problém oddálí/prohloubí nebo vytvoří paradoxně další obtíže = další stresor!) a očkování (o vakcínách a „lécích“ více zde v samostatném příspěvku),
toxické látky z vnějšího prostředí (pesticidy z chemicky ošetřovaných plodin a velkochovného masa, nadbytek antinutrientů z některých plodin a velkochovných živočišných potravin – to však patří do již uvedené kolonky nevhodná strava, BPA z plastů, ftaláty, parabeny a další hormonální disruptory z běžných kosmetických přípravků a čističů, nefiltrovaná voda – pokud nemáte vlastní studnu nebo nepoužíváte filtr na kohoutkovou vodu),
světelný smog a elektrosmog,
plísně v budovách (u nás stále nepříliš rozšířené téma),
nežádoucí viry a bakterie (nebo jejich přemnožení a nežádoucí umístění, např. v případě SIBO) a již přítomný, mnohdy přehlížený zdravotní problém/nemoc (nadále působí na tělo jako další stresor).

Podstatné v tom je si uvědomit: jakýkoli stres – ať už fyzický nebo negativní psychický/emoční – tělo vnímá a vyhodnocuje jako „stres“, na stejné úrovni, tedy jako stav ohrožení. Je mu tedy v podstatě jedno, jestli ho z dlouhodobého hlediska ohrožují pro nás nevhodné potraviny, toxické prostředí, strach o střechu nad hlavou nebo z agresivního manžela – vše vyhodnocuje jako stav nebezpečí. Mechanismus toho, jak působí, zmíním níže v odstavci „Fight or fligh“. Můžete ležet na první pohled úplně „na pohodu vyklidnění“ o samotě na pláži v tropickém ráji, přesto ale jste uprostřed bouře fyzických stresorů stimulující váš sympatický nervový systém, které na vás útočí v podobě modrého světla z displeje telefonu přilepeného neustále k vašemu obličeji, SIBO ve vašem střevě a koňských dávek kofeinu, který si v několika kávách denně pro povzbuzení, abyste se na pláž vůbec dovlekli a nahodili prázdninovou atmosféru, dopřáváte.

Jaký stres nám uniká?

Lidé samozřejmě velmi často podceňují stres ve smyslu „psychický stres“ – tedy práce s myslí, s vlastními traumaty a křivdami objevujícími se mnohdy již v raném dětství, s neužitečnými mentálními vzorci/programy, ve kterých už léta žijí a na které si zvykli (respektive náš mozek si na ně zvykl – je to biochemický proces) a které potom vyvolávají ty samé opakující se emoce-ty samé modely chování-ty samé situace; s tím související chronické setrvávání v negativních emocích (po nějaké době se stane již zavedeným zvykem-stavem bez našeho uvědomění) ničivé rodinné vazby a vztahy (např.vztahy oběť-viník, vztahy vzájemné závislosti a lpění na druhém apod.), neustálé napětí a strachování se (včetně neúměrného strachu o svoje zdraví) z budoucnosti, ulpívání a žití v minulosti (a vyvolávání si negativních emocí z minulých nešťastných zkušeností), nadměrný tlak na sebe, perfekcionismus, orientace na výkon, snaha se zalíbit a zavděčit okolí, snaha pomáhat druhým, aniž bychom pomohli nejdříve sobě, závislost na mínění okolí a na jeho názoru. nekonečné vyhledávání informací (tedy pokud překročí míru únosnosti a stane se vyčerpávající posedlostí), závislost na sociálních sítích a vnějším dění – pocit, že nám něco uniká (kdo to aspoň částečně neznáte?) a jistě vás napadá spoustu dalších témat, která si pod negativním mentálním stresem můžeme představit…

Klid a život ve vnitřním souladu, pokoji a jisté pokoře a vděčnosti alespoň za to, co člověk teď má nebo pocit delšího období klidu bez neustálého vnitřního napětí, strachu nebo vzteku, absence pocitu „plynutí“ a (sebe)důvěry v to, kam směřujeme a další témata, která vás opět v této souvislosti napadnou, je často to, co mnoha lidem uniká a je překážkou k zotavení se z nemoci.

Někteří mohou mít poměrně dostatečně vyřešené fyzické stresory (stravu, spánek a cirkadiánní rytmy, denní režim, pohybovou aktivitu, prostředí, ve kterém žijí z hlediska toxických látek, chronické užívání klasických syntetických léků apod.), na které dále upínají veškeré svoje síly (i když by už tolik nemuseli). Pokud se jejich stav stále dlouhodobě nezlepšuje, velmi pravděpodobně jim unikají právě ony stresory vnitřní, mentální. Většina lidí však stále nemá podchycené pořádně ani stresory fyzické. Mnohdy je nám však právě naše mysl a ony zmíněné naučené mentální stereotypy (v mozku upevněné neurologické vazby) překážkou v tom, proč nedospíváme k správným, účinným rozhodnutím zaumout „fyzická“ opatření týkající se fyzického zdraví a které vedou k našemu prospívání.

Dále negativní nastavení a plynutí na vlně vnitřní negativní energie, takzvané bojovnosti se světem i se sebou samým není také příliš k užitku při uzdravování, i když ve stavu zoufalství a neštěstí je to poměrně pochopitelné i logické (nikoli ale neměnné a k uzdravování je to nutné přetnout). Nicméně působí to vše na sebe ve zpětnovazebné smyčce – mysl-tělo, tělo-mysl; tedy projev nemoci na fyzické úrovni, která vzápětí nedodá štěstí a klid naší duševní/duchovní stránce, k čemuž se ještě v článku vrátíme.

Jak tedy nabýt klidu, pokud se bavíme o psychickém stresu? Každý musí podchytit to svoje téma, které ho zatěžuje a pracovat s ním (např. individuální terapií s osobou zkušenou a pro naši úroveň mysli „dostatečnou“, čerpáním z mnoha dostupných zdrojů/online kurzů a snahou o jejich aplikaci v životě…). Přístupů, cest ke své mysli a sobě samému je mnoho, každému sedí a funguje na něj něco jiného. Každý si musí najít tu svou, na které se cítí nejlépe a která má pro něj smysl a účinek. Může to být práce dlouhodobá nebo naopak překvapivě relativně rychlá.

K okamžitému snížení stresu a napětí po náročném dni, ale samozřejmě i pro dlouhodobý efekt nastolení rovnováhy, může opět sloužit velké množství možných relaxačních (nebo jakýchkoli) činností a nečinností – každý si však opět musí najít tu svou. Abychom si uvedli ty některé tradičně známé a vyzkoušené, spojené s oním přívlastkem „relaxační“, tak je to pěstování tzv. mindfullness (tedy všímavosti, žití v přítomném okamžiku, uvědomování si přítomných prožitků), meditační techniky (nemusíte se ani schovávat nikam do jeskyně, dnes existuje mnoho moderních aplikací ke stažení a programů, které vás vedou krok za krokem a nejsou pouze pro spirituální nadšence a jógíny), dechová cvičení, různé cesty jógy (já jsem samozřejmě pro ashtanga jógu, kterou zabijete mnoho much jednou ranou…a je to mimochodem velmi výživné, dynamické a také silové cvičení) a různé druhy cvičení/pohybových aktivit (v pro nás vhodné míře a intenzitě; vhodnější je silový trénink než dlouhá aerobní aktivita, která může působit jako stresor a obzvlášť pro již vystresované – a mnohdy špatně živené tělo a neefektivní metabolismus), pěstování vděčnosti (připomínání si toho dobrého v životě, co mám rád, za co mohu být vděčný a co přitom nemusí být vůbec samozřejmé), pobyt v přírodě a kontakt s ní, zvířata, hudba, četba, psaní, masáže (pokud nám jsou příjemné)… A cokoli, co nám dělá radost, prospívá a pomůže zklidnit stresovou reakci organismu a sladit mysl s fyzickým tělem a fyzické tělo s myslí.

Samozřejmostí je již výše zmíněný spánek (dostatečný a kvalitní), odpočinek během dne a obyčejné nicnedělání (jedna z nejtěžších aktivit! Znamená to opravdu nic nedělat – nepřemýšlet, pouze „být“, koukat do blba). Jistá každodenně se opakující ranní rutina (po probuzení) a večerní rutina (před spaním), která se opět může skládat z několik konkrétních, opakujících se činností včetně těch výše zmíněných, může dát vašemu dni, tělu i duchu určité směřování, smysl a klid.

Fight or flight – bojuj nebo uteč!

Stres je to, jak naše tělo reaguje na výzvu. Stres může přicházet z pozitivních stimulů (výhra v loterii, svatba, nákup bio svíčkové za výhodnou cenu) nebo negativních psychických i fyzických vlivů, které byly vyjmenovány již výše. Stres je přirozenou biologickou reakcí, umožňuje nám přežít, stimuluje nás k aktivitě a jistá míra stresu může být přínosná, protože činí náš organismus odolnější vůči budoucím vnějším i vnitřním vlivům.

Problém ovšem nastává když je stres chronický, dlouhodobý nebo příliš intenzivní. Prožívání negativních emocí jako je strach nebo přepnutí do sympatického režimu „fight or flight“ („boj nebo útěk“), kdy dominantní roli přebírá sympatický nervový systém, bylo velmi výhodné již v pravěku a zajišťovalo mobilizaci k přežití, boj nebo útěk před predátorem. Došlo ke krátkodobému vyplavení stresových hormonů, okamžité reakci (boj nebo útěk) a následnému poklesu stresových hormonů a uklidnění – tedy k návratu do stavu parasympatického, klidového („rest and digest“, doslova „odpočinek a trávení“), ve kterém má náš organismus prostor pro svoje optimální fungování a zachování veškerých procesů (funkční trávení, rozmnožovací funkce, hojící procesy atd.). V tomto stavu je také správně aktivován bloudivý nerv („vagus nerve“), který se větví z mozku do různých částí těla, má zodpovědnost za řízení mnoha funkcí v těle – a trávení především (od stimulace orgánů k sekreci trávicích enzymů a žluči až po peristaltiku a motilitu).

Pokud však zažíváme stres chronický, téměř nepřetržitý, navíc z novodobých stresorů naší společnosti (strach z toho „co bude“, zda budeme mít dostatek peněz, zda úspešně dostudujeme versus tradiční stresor z minulosti jako je útok šavlozubého tygra), nedochází k oné výbušné reakci/odezvě po vyplavení stresových hormonů, která je v tomto mechanismu žádoucí a fázi následného uklidnění. Šavlozubý tygr nás totiž honí neustále, což je pro organismus věc neznámá a devastující.

Mechanismus stresu – hormony, metabolismus a energie

Stres tedy působí na čistě biochemické úrovni, nejedná se o závratně „mystickou“ a magickou záležitost (což si opět zejména u psychického stresu a oblasti naší mysli mnoho lidí představuje). Při chronickém zvýšení stresových hormonů (kortizol, adrenalin a noradrenalin produkované nadledvinkami neboli adrenálními žlázami) a režimu „fight or flight“ dochází k útlumu metabolismu, narušuje se činnost štítné žlázy (zpravidla snižuje, zpomaluje), dochází tedy k hormonální nerovnováze a následné kaskádě souvisejících obtíží: trávicím problémům, narušení imunity, systémovému zánětu, hubnutí/přibírání, stárnutí a opotřebení organismu, civilizačním a autoimunitním nemocem…
V režimu „fight or flight“ se totiž vypínají veškeré pro tu chvíli „nadbytečné“ funkce (a tedy vzniká nemoc), organismus chce soustředit veškerou energii pouze na útěk nebo boj.

Štítná žláza řídí prakticky veškeré metabolické procesy v těle. Hormony štítné žlázy a stresové hormony působí vůči sobě antagonisticky – pokud štítná žláza funguje optimálně, adrenalin a kortizol se drží na ústupu. Pokud je štítná žláza utlumená (důsledkem životního stylu, stravy) nebo v období psychického stresu, adrenalin a kortizol se zvyšují pro okamžitou produkci tepla a energie. A opět to platí obráceně: zvýšený kortizol = činnost štítné žlázy se zpomaluje a dochází k útlumu dalších momentálně nepotřebných, „luxusních“ funkcí (např.trávení); organismus tak mobilizuje veškeré své síly k přežití (fight or flight). Není taktéž dost energie a prostoru pro optimální produkci jiných hormonů (např. pohlavních), produkce stresových hormonů plně zaměstnává endokrinní soustavu – z toho plyne ona hormonální nerovnováha. Ta se samozřejmě potom může projevovat i ve špatném psychickém zdraví a neoptimální funkci mozku.

Kortizol, uvolňovaný během období stresu, rozkládá svaly a pojivové tkáně, ze kterých si tělo bere energii pro svoji zvýšenou potřebu. Podobně adrenalin mobilizuje glykogen a mastné kyseliny pro energetické potřeby; noradrenalin zvyšuje srdeční činnost.
Energii obecně čerpáme z glukózy v krvi (proces glykolýza), která se ukládá jednak do zásobního glykogenu (tj. spojených molekul glukózy) v játrech (z těchto zásob si potom tělo bere energii zpět v podobě glukózy, když není přítomná v krvi) a také do glykogenu ve svalech (energie pro svalovou činnost).

Dále jsou zdrojem energie také tukové zásoby (mastné kyseliny) a případně naše svaly, tkáně (bílkoviny) právě důsledkem chronického zvýšení stresových hormonů, v období hladovění, pokud není dost zásobního glykogenu v játrech (a glukózy v krvi) a dost tukových zásob – nemáme tedy odkud brát energii pro buňky a katabolizujeme vlastní svalovou tkáň.

Tento mechanismus pro přežití se nazývá glukoneogeneze, tedy metabolický proces, kdy se generuje glukóza z látek ne-sacharidové povahy (zásobní glykogen se odvíjí od příjmu sacharidů ve stravě) zahrnujících aminokyseliny (vlastní svalová tkáň a bílkoviny ze stravy), glycerol, pyruvát, laktát a určité mastné kyseliny.

Pokud máme chronicky zvýšené stresové hormony, dochází k výkyvům hladiny cukru v krvi, naše játra jsou oslabená a neefektivně hodpodaří s glykogenem a naše tělo dobře nehospodaří s přijímanou energií, pokud je dlouhodobě ve stavu stresu – pro něj ve stavu boje o přežití. Pro uzdravování přitom potřebujeme hodně energie. Kromě logického vzniku dalších souvisejících nemocí a obtíží zpravidla také hubneme nebo přibíráme – jsou to v podstatě dvě strany jedné mince, vždy se jedná o vypořádávání se těla s neoptimálními podmínkami (na základě působení jakýchkoli stresorů), tedy s narušeným metabolismem.

Vysoký kortizol je nechvalně proslulý jako „požírač“ svalů a degenerátor buněk. Snižuje produkci hormonů štítné žlázy, následně i dalších hormonů a zpomaluje celkový metabolismus. Podporuje zánětlivé reakce v těle. Vzniká nemoc.

Tím se postupně dostáváme k oné smyčce tělo-mysl, mysl-tělo. Výše popsané mechanismy působení stresorů a následný vznik nemoci dávají samozřejmě zabrat činnosti mozku, psychice – a to opět jak z čistě biochemické podstaty, tak i jednoduše toho, že s velkými fyzickými obtížemi je velmi těžké být vnitřně šťastný a spokojený, ať se snažíte „naladit“ sebevíc. Na čemž mají však opět podíl biochemické procesy – narušená hormonální činnost, zánětlivé reakce apod., které svým způsobem neumožňují být jen tak „v pohodě“. Jedná se o neoddělitelné propojení a vzájemné působení.

Adrenální vyhoření – únava nadledvinek (narušení osy HPA, role štítné žlázy)

V článku na téma stres je vhodné zmínit dnes tolik diskutované adrenální vyhoření známé také jako adrenální únava, chronická únava, únava nadledvinek, syndrom vyhoření, anglicky „adrenal fatigue“, se kterým si mnohdy bohužel medicína neví rady (kromě tedy doporučení psychoterapie, předepsání antidepresiv nebo různých stimulantů a prostředků, které mají „nakopnout“, ale neřeší příčinu). Typicky mluvíme o „oslabených“ nadledvinkách, přitom ale kůra nadledvinek se regeneruje poměrně dobře.

Co je tedy příčinou? Ukázalo se, že optimální funkce štítné žlázy je zapotřebí k tomu, aby také nadledvinky správně fungovaly (společně s adekvátním množstvím cholesterolu jakožto stavebním materiálem). Nadledvinky se mohou přetížit (vyhořet), pokud se zpomalí činnost štítné žlázy/metabolismus. Nadledvinky jsou nejvíce zaneprázdněné a produkují adrenální hormony (adrenalin, kortizol, noradrenalin), když potřebujeme více energie – mobilizují nás při ohrožení v nebezpečí, což je užitečné pouze dočasně, jakožto mechanismus přežití.

Pokud jsme již však dlouhodobě stresováni a štítná žláza není dostatečně výkonná, přebírají místo ní roli ředitele v produkci energie (před tím ji v tom pouze doplňovaly v případě potřeby) skrze adrenalin a kortizol. K tomu však nadledvinky nejsou z dlouhodobého hlediska uzpůsobeny a tak postupně „vyhoří“, přestanou produkovat kortizol a adrenalin, protože nedokážou uspokojit stále vyšší a vyšší poptávku po nich. Příchází chronická únava, nemoc.

Snažit se léčit pouze nadlevinky, aniž bychom se v tomto případě zaměřili na štítnou žlázu, je jako snažit se neustále slepovat rozbité potrubí. Může to fungovat krátkodobě, ale dokud není potrubí vyměněno (vyřešen problém se štítnou žlázou), problémy budou pokračovat a potrubí začne nakonec zase protékat (nadledvinky se znovu přetíží, únava prohloubí a potrvá), celý cyklus se opakuje.

Pokud dáme nadledvinkám možnost si odpočinout, tak se opět zregenerují – to znamená snížíme stresory a zaměříme se na štítnou žlázu v rámci řešení původní příčiny. Odpočinek a vhodná pro-metabolická strava (v tomto případě ještě zvlášť se zaměřením na vysoce výživné potraviny obsahující cholesterol a větší koncentraci mikroživin jako jsou např. vnitřnosti-játra, vejce, mořské plody, vývary z kostí atd.; dále vhodné zdroje sacharidů jako efektivní palivo) mohou vytvořit správné podmínky pro obnovu nadledvinek. Přírodní či syntetické suplementy a potravinové doplňky na „adrenální únavu“ tedy v tomto případě samy o sobě nezaberou – to, co potřebujeme, je výživná strava, adekvátní odpočinek (fyzický i psychický) a jednoduše odstranění hlavních stresorů v našem životě.

V anglické literatuře jste se možná setkali s pojmem spojeným s adrenálním vyhořením – tzv. HPA Axis Dysfunction (disfunkce osy hypothalamus – hypofýza – adrenální žlázy/nadledvinky). Tento termín jednoduše odkazuje k adrenální únavě jakožto důsledku nepřetržitého stavu „fight or flight“. Díky fyzickým i psychickým stresorům dochází k nerovnováze v činnosti a komunikaci mezi endokrinními žlázami a orgány hypothalamem (řídícím centrem v mozku), hypofýzou a nadledvinkami a tím, jak produkují stresové hormony; součástí této komunikace je i štítná žláza. Tento mechanismus jsme si vysvětlili již výše. Nerovnováha na ose HPA je lékaři běžně málokdy diagnostikována mimo jiné (tedy mimo to, že si tuto problematiku neuvědomují vůbec) i z důvodu, že se překrývá s mnoha dalšími problémy. Než dojde k úplnému adrenálnímu vyhoření a zastavení produkce kortizolu, většinou to nějakou dobu trvá a v průběhu se již vyskytují pro vás velmi nepříjemné symptomy, stavy únavy, rozvíjejí se související obtíže a nemoci (které zpětně ovlivňují a prohlubují hormonální nerovnováhu).

Velkou úlohu zde hrají také narušené cirkadiánní rytmy, kterým jsem se věnovala v samostatném článku.

Příklad z praxe: „Máte to v hlavě!“

„Máte to ze stresu, s tím nic neuděláme!“ a „Máte to v hlavě!“ je jedním z nešvarů konvenční medicíny a často opakovaný bonmotem doktorů, když si nevědí rady, jak funkčně řešit obtíže/nemoc. Její příčinu ale i následky jde přitom podchytit (a je to nutné) fyzickými zásahy a odstraněním fyzických stresorů. Např. vhodnou výživou a obecně pro-metabolickou stravou, krátkodobými protokoly pro eliminaci bakterií ve střevě s přesným zaměřením, uzdravení leaky gut, specifickým postupem/životním stylem pro obnovu ztráty menstruace, podpora činnosti štítné žlázy apod. Konvenční zdravotnický systém ovšem funkční postupy řešení pravých příčin nemocí ze své podstaty nezná (více o tom si můžete přečíst např.  zde v poznámce kurzívou na konci stránky, dále v jednom z mých příspěvků na FB o rozdílu mezi funkční a konvenční medicínou; smutné paradoxy systémového zdravotnictví a jeho přístupu k nemocem jsem popsala také v článku Pandemie virová? Pandemie tloušťky a nezdravé společnosti! a jeho katastrofální přístup ke stravě a zdraví v tomto FB příspěvku).
Na druhou stranu si je však tento doktor vědom alespoň obecně vlivu psychického stresu na zdraví, a tak ho mnohdy jako zástěrku využije a pošle vás léčit se k psychologovi nebo psychiatrovi, když neví, jak dál z „fyzického“ hlediska postupovat. Samozřejmě, že stres za to opravdu může a v hlavě to máte taky – jak už jsme si také z hlediska biochemie vysvětlili výše. Pro onoho bezradného lékaře to ale v tuto chvíli slouží jako výmluva a jednoduché vysvětlení situace, na kterou sám nezná (nebo ani nechce znát) funkční odpověď.

Z tohoto článku je patrné, že aby došlo vyléčení nebo k funkčnímu řešení nemoci, je potřeba podchytit správně stesory jak fyzické, tak psychické. U mnoha onemocnění je nezbytný právě i správný fyzický zásah pro rychlou úlevu od symptomů (s těmito funkčními postupy však konvenční medicína bohužel ještě stále nepracuje). Obecně je potom dle mého názoru vhodné začít právě u těch očividnějších, „jednodušších“ stresorů, které můžete podchytit ihned – tedy u fyzických a postupně začít samozřejmě hledat i to, co vám v životě uniká po psychické stránce, co má vaše mysl nevyřešeného, v jakých ničivých stereotypech myšlení se nacházíte… Půjde vám to právě i o to lépe, když už se díky vhodným fyzickým postupům bude zlepšovat fyzický stav a chemie v mozku díky biochemickým procesům (tělo-mysl, mysl-tělo…). Pokud ovšem na druhou stranu ony psychické stresory vynecháte, tak se taktéž neposunete (viz odstave výše Jaký stres nám uniká?).

Jinými slovy z toho vyplývá: co se týče našeho zdraví, můžeme opravdu ovlivnit vše a přímo působit na odehrávající se a měnící se procesy. Potřebujeme však k tomu jisté impulsy pro změnu toho dosavadně nefungujícího a také vůli; to je však někdy samo o sobě velmi obtížné, protože nám v tom jsou jistou překážkou ony samotné narušené fyzické procesy v těle, kdy se např. nevytváří dostatek určitých hormonů/neurotransmiterů v těle, které vysílají signály do našeho mozku a “přát si”, “pracovat se svou psychikou” a “věnovat se více svému stresu pouze hlavou a myšlením” nemusí/nemůže snadno fungovat. Řešením je napnout síly ze všech stran: podchytit vhodně fyzické (vnější i vnitřní) stresory a postupně se začít věnovat i „vyšším“ úrovním duševním (jinak se zpravidla budou fyzické symptomy nemoci – i když třeba dočasně vyřešené – zákonitě vracet).

Pokud nebudeme vyživovat naše buňky vhodnou stravou bohatou na živiny (skutečnými potravinami, ve vhodném množství a kvalitě; bez nadbytečných antinutrientů), pozitivními vztahy a emocemi, vnitřním klidem, kvalitním spánkem, vhodným pohybem a naopak budeme doslova přiživovat náš stres a naše dopaminové centrum v mozku (fungující na principu odměny, momentálního uspokojení a slasti) prázdnými potravinami bez výživové hodnoty – leč třeba bohatými na kalorie – a v neodpovídající kvalitě, vnějšími krátkodobými stimuly (závislostí na sociálních sítích, zprávávách, na práci, seriálech, negativních a výbušných emocích, neklidu) a budeme hledat neustále cosi povrchního „venku“ pro dočasnou úlevu naší přetížené mysli i těla, těžko můžeme čekat pozitivní výsledky v našem životě.

Příklad z praxe: „Hlavně ať chutná!“ = no stress

Další tvrzení, které poměrně často zaznívá napříč veřejností, ale bohužel i ve zdravotnictví je „Jezte, na co máte chuť!“ nebo „Na stravě nezáleží…stres je horší!“ Nedávno se objevil podobný komentář i u jednoho z mých článků ve smyslu, že smažený řízek snědený s chutí může být zdraví mnohokrát prospěšnější než pohanková kaše snědená z donucení, protože stres je přeci horší.
S tímto příkladem se smaženým řízkem a pohankovou kaší z poloviny souhlasím. Souhlasím s tím, že se snaží poukázat na velkou roli stresu (psychického, emočního). Na druhou stranu tento příklad není příliš vhodný v této oblasti (i když hojně používaný…). Pro drogově závislého nebo alkoholika bude také velmi stresující si nešlehnout nebo se nenapít, nebudou jásat blahem, když si budou muset svoji zdraví škodlivou závislost/zvyk upřít. To samé, co se týče nevhodné stravy a obzvlášť pokud se již nějaký problém/onemocnění vyskytuje. Také je zde onen podstatný fakt, že dlouhodobě nevhodná strava je pro tělo taktéž stresorem, stres jako stres – tzn. koloběh vyloučení stresových hormonů, tvorba zánětlivých procesů, narušení imunity, utlumení metabolismu a narušení hormonální rovnováhy, zpomalení a degenerace dalších funkcí (jako je reprodukční nebo trávicí – přímý vliv na střevní mikrobiom, produkci žaludeční kyseliny a trávicích enzymů, vznik zvýšené propustnosti tenkého střeva a z toho pramenící obtíže…), vznik nemoci.

Taktéž jsem ještě neviděla člověka, který by si vyléčil jakékoli civilizačni či autoimunitní onemocnění nebo i drobnější problém tím, že by pokračoval v doposud nevhodné stravě (ať už z pohledu nedostatečnosti makroživin i mikroživin, či stravě nezohledňující právě jeho současný problémový stav, metabolismus, trávení) a životním stylu a pouze by si užíval „v pohodě“ myšlenku, že si dále hoduje na nevhodné stravě (pokud měl být výše zmíněný řízek příkladem nevhodné stravy) a že se nemusí nutit do pohankové kaši (což je zrovna nešťastný příklad, hned na to navážu níže). Tzn. nic by ve své stravě/životním stylu nezměnil. Mnohokrát a dávno prokázaný, zásadní vliv stravy na veškeré procesy v těle již snad není nutné vysvětlovat.

Mimochodem, výběr výše zmíněných zástupců „zdravé“ a „nezdravé“ stravy není příliš vydařený. Pohankovou kaši nedoporučuji konzumovat nějak obzvlášť často, na denní bázi, stejně jako další celozrnné obiloviny bohaté na antinutrienty (kyselinu fytovou, oxaláty..), i když třeba bezlepkové (taktéž zmiňuji ve článku o lepku). Je vhodné upřednostnit radši brambory, batáty, maniok, hlízy, škrobnatou a kořenovou zeleninu a různé druhy bílé rýže (slyšíte dobře, bílé, rafinované, bez slupek), ovoce. To vše jakožto přílohu a koncentrovaný zdroj sacharidů k jídlům, který má méně antinutrientů, je lépe stravitelný a pro-metabolický. Pokud pohanku a podobné celozrnné (byť bezlepkové) obiloviny, tak jen občas, pokud nemáte výrazné akutní trávicí obtíže/onemocnění. Měly by být také dobře připravené (předem namočené a dobře uvařené) a hlavně stejně jako většinu jakýchkoli sacharidů nikdy ne samotné: vždy doplněné také kvalitním zdrojem bílkovin a kvalitním tukem. A to nejen kvůli komplexitě makroživin a hladině krevního cukru (jedná se o jednu ze „zásad“ pro-metabolické stravy), ale také právě kvůli procesu trávení.
O tzv. paradoxu obecně vnímané „zdravé“ stravy, která ale ve skutečnosti zdravá a není nebo proč se mnohým lidem nepřilepší, když přeci jedí „hodně zdravě“, píšu více v článku o lepku – doporučuji velmi k přečtení. Do pouze domněle „zdravých“ potravin totiž patří třeba ještě velké množství (nestravitelné) vlákniny, množství syrové (obzvlášť zelené) zeleniny a šťáv z ní, ořechů a semen, luštěnin. Jedná se o potraviny bohaté na antinutrienty a v případě ořechů/semen bohaté také na pro-zánětlivé a vysoce oxidující PUFA tuky. Oboje má na zdraví zásadní dopad.

Na řízku, vnímaném jako „nezdravý“, nemusí být nic moc špatného – obzvlášť pokud není vymáchaný v bílé pšenici, tedy lepku (bezlepková strouhanka z bílé rýžové mouky je vítanější a bez strouhanky nejlepší 🙂 ), nekvalitních průmyslových rostlinných olejích jako je slunečnicový a řepkový (raději tedy smažený na kvalitních a zároveň tepelně stabilních nasycených tucích jako je bio rafinovaný kokosový olej bez vůně nebo přepuštěné máslo/ghí) a pokud to není maso z velkochovů (většina masa v supermarketech, obchodech a řeznictvích). Řízek navíc nemusí být žádné zlo obzvlášť, pokud kontext vaší stravy je celkově vhodný, ku prospěchu vašeho zdraví, respektive s ohledem na to, jaké další potraviny se kromě řízku ve vaší stravě vyskytují, také pokud víte, co v rámci stravy děláte, kam směřujete a co tím chcete docílit (což však právě často zrovna u klasických pojídačů řízků – ve smyslu komentáře „no stress – hlavně ať chutná!“ – není ten případ a nejedná se o jedince, kteří by kypěli zdravím s našlapaným metabolismem). Kontext je vždy důležitý – více v článku Strava podporující zdravý metabolismus.

Podobným příkladem by mohla být čokoláda nebo chipsy, obecně přijímané jako „nezdravé“. Jenže není čokoláda jako čokoláda nebo chipsy jako chipsy. Hořká čokoláda s obsahem min. 70% podílem kakaové složky a bez přidaných konzervantů, lecitinů, mléčného tuku, lepku nebo různých umělých příchutí se dá nazvat dokonce zdraví prospěšnou potravinou. Složení skutečně zdravé čokolády je pouze: kaková hmota (boby), kakaové máslo, cukr + možná ještě vanilka, sůl nebo lyofilizované ovoce. Chipsy pouze ze základní suroviny (např. brambory), oleje a soli bez dalších přidaných látek nemusejí být zdraví devastující, byť se zřejmě dají zařadit už do kategorie průmyslově zpracovaná potravina (u nás na trhu seženete dokonce v bio kvalitě z brambor a cizrny nebo z plantainů/zelených banánů. O čokoládě nemluvě, kvalitní se dá sehnat také již snadno i za přijatelné peníze…). Možná vás překvapí, že mnozí, kteří konzumují množství celozrnných obilovin, luštěnin, ořechů a talíře syrové zeleniny by si posloužili lépe, kdyby si místo toho dali občas tyto relativně „nezdravé“ potraviny (u kvalitní hořké čokolády to platí obzvlášť) a pak samozřejmě zařadili „základní“ pro-metabolické, zdraví prospěšné potraviny, kterým se třeba vyhýbají. Věřte nebo ne, v některých určitých případech a zdravotních situacích mohou být zrovna tyto potraviny dokonce více než užitečné.
Nicméně platí to i opačně, tedy to samé, co jsem před chvílí popsala u řízku – v jakém kontextu je jíte? Proč je jíte? Co dalšího kromě čokolády a chipsů jíte? Pokud jste doposud jedli běžně čokoládu a chipsy v kontextu nevhodné stravy, pokud navíc je taková strava jednou z příčin vašich obtíží (jakožto jeden ze stresorů!), tak jsou pro vás opravdu nezdravou potravinou a nijak vám pravděpodobně nadále nepřilepší po fyzické stránce.

Je mi více než známo, že dlouhodobé přílišné restrikce a přísné eliminační diety/protokoly mohou někdy napáchat více škody než užitku (z dlouhodobější perspektivy!) a to jak co se týče vlivu na fyzické zdraví (např. střevní mikrobiom, hormonální rovnováha – celkový metabolismus, nežádoucí hubnutí/přibírání; více o negativech některých specifických léčebných protokolů např. v článku SIBO 2. díl), tak psychiku (= ono zmíněné nadměrné stresování se ohledně jídla a během jídla – tzn. vytváření dalšího stresu navrch; možnost rozvoje poruch příjmu potravy a ortorektického přístupu k jídlu ve smyslu strachu „co mi potravina způsobí“; obsendantně kompulsivní chování a úzkostná snaha mít vše maximálně pod kontrolou = opět nadbytečný stres; obecně nezdravý vztah k jídlu). Proto je ani nedoporučuji a propaguji myšlenku navrácení se k co nejpestřejšímu výběru jídla, co nejdříve, co to jde, pokud tedy dodržujeme určitý striktní eliminační stravovací protokol pro dočasnou úlevu od symptomů, navrácení organismu do rovnováhy, ozdravu střevního mikrobiomu a trávicí soustavy nebo uklidnění imunity (např. v případě nutnosti držet po určitou dobu nízko-histaminovou dietu). Ale pozor – pokud mluvím o návratu k co nejpestřejším výběru jídla, tak tím myslím stále v rámci pro-metabolické a protizánětlivé stravy vhodné pro náš současný stav, trávicí kapacitu a kondici. Jak taková strava přesně vypadá (alespoň obecné zásady prospěšné pro všechny)? Mnoho můžete vyčíst z mých článků (např. o pro-metabolické stravě, o mase, o lepku, o sacharidech, o trávení), z příspěvků na FB seřazené ve fotoalbu „Pro-metabolická strava (skutečně vhodná výživa)“a také při osobních konzultacích.

Příklad z praxe: „Hlavně pestře! S mírou nic neuškodí!“

Obdobou předchozího výroku je další typické tvrzení: „Hlavně pestře! Strava má být rozmanitá a s mírou vám nemůže nic uškodit! Takže se tím hlavně nestresujte!“. Souhlasím, pestře ano, jak jsem napsala výše – ale v mantinelech pro-metabolické stravy s ohledem k vašim současným obtížím a stavu. Vidím zde totiž tento problém: Co je a kde je míra nezdravosti? Kdo ji určuje? Další problém: Kde je míra nezdravosti pro konkrétního jedince? Jak víme, že co tzv. projde jednomu, projde také druhému, když u něj působí úplně jiné další faktory, jiné prostředí, individuální podmínky? Proto je i nesmyslný argument: „Podívej na Lojzu. Prasí v jídle, stresuje se a taky nějak žije. Dokonce lépe než my!“ Sem potom také vstupuje další otázka, a to jak dlouho to Lojzovi ještě takto vydrží a jestli je skutečně tak zdráv a pln sil, jak to navenek může vypadat, nebo jestli třeba náhodou neužívá škálu léků na tlak, bolest, antidepresiva a podobných běžně užívaných farmak tlumících symptomy, které se staly v očích většinové společnosti již životní normou.

Další problém k tvrzení o pestrosti a míře, která neuškodí: Doporučil by autor výroku také kuřákovi, že cigarety s mírou neuškodí; člověku s poruchou příjmu potravy a problematickým vztahem ke své osobě, že s mírou zvracení právě pozřeného jídla neuškodí nebo drogově závislému, že heroin s mírou neuškodí? Asi sotva, protože většina lidí uzná za zřejmé, že se jedná o zdraví neprospěšné záležitosti. Tímto chci jen poukázat na to, že nezdravost není ani s mírou prospěšná.

Další problém: Co je zdravé a nezdravé? A navíc konkrétně pro koho je to zdravé nebo nezdravé? Pod pojmem „zdravé“ má konvenční zdravotnictví i veřejnost poměrně různé a bohužel většinou stále mylné představy, zastaralé poznatky a dogmata, speciálně v oblasti výživy a životního stylu. Obecně potom také platí, že obzvlášť člověk s problémem/nemocí (protože proto přeci vyhledal zdravotnické služby nebo shání informace o zdraví – a byl tedy konfrontován s tímto výrokem) si momentálně ve svém stavu nemůže dovolit “všechno pestře“ (s mírou, haha).

Poslední problém, který s tím souvisí: co se týče jídla, tak stravapřímý vliv na mikrobiom a stav střeva, to je již dnes nezpochybnitelný fakt. Konkrétní bakterie a organismy našeho (ideálně) rozmanitého mikrobiomu preferují konkrétní živiny/potraviny ke svému přežití a pro náš užitek. Pokud se některé bakterie přemnoží a nastane nežádoucí nerovnováha mezi střevními mikroorganismy, může vzniknout stav, kdy patogenní bakterie nebo kvasinky si doslova vyžadují stále více určitých potravin/živin. Ty však pro nás žádoucí být nemusí, obzvlášť pokud je volíme z nevhodných zdrojů (např. přemnožené kvasinky – chuť na sladké – a my volíme sladké průmyslově zpracované potravin, sušenky a cukrovinky). Stejně tak látky z potravy vytvářejí různé reakce v těle a vysílají signály mozku; některé látky (hlavně pokud jsou neoptimálně zpracovány trávicím ústrojím) se dokonce vážou na opioidní receptory v mozku a my je tak tedy pravděpodobně vyžadujeme (gluteomorfin a kasomorfin – najdete o nich odstavec v článku o lepku nebo v článku o trávení). Pokud jsme na určité potraviny zvyklí (konzumujeme je dlouhodobě), tak je také mikroorganismy ve střevě mají tendenci vyžadovat a my tedy máme tendenci si takové potraviny nadále vybírat…Není to tedy jen o zvyku, vůli, zvyku na jejich chuť (to také), ale opět i díky nervovému a hormonálnímu propojení na ose střevo-mozek. Tento fakt může mít tedy jak pozitivní (neutrální) stránku, pokud konzumujeme vhodnou stravu, nebo negativní, pokud konzumujeme nevhodnou stravu a nadále se v ní takto vědomě i nevědomě „utvrzujeme“. Všem konkrétním mechanismům, které stojí za komunikací mezi naším trávícím ústrojím a mozkem, se budu věnovat v samostatném článku.

Tudíž „hlavně pestře, s chutí, s mírou všechno, no (psychický) stress“ při snaze o jakoukoli změnu, zlepšení stavu nebo uzdravení nemusí úplně fungovat.

Příklad z praxe: školy, domovy pro seniory, ústavy, nemocnice

Katastrofální realitou je potom v tomto ohledu strava v českých školních jídelnách, domovech pro seniory a především v různých zdravotnických zařízeních, nemocnicích a psychiatrických ústavech. Obsahuje to, co vhodná lidská výživa obsahovat nemá (a co přímo škodí, dráždí a nemoci rozvíjí) a zároveň neobsahuje to, co vhodná výživa pro zdraví obsahovat má. Takto se „léčí“ lidé s již rozvinutými problémy (vč. psychických), kteří potřebují stravu jakožto lék na prvním místě… Stejně jako všichni z nás, abychom nemocem předcházeli.
Servírovány jsou denně rohlíky, knedlíky s UHO, koblihy, taveňáky, trvanlivé pomazánky, margaríny, polotovary, pytlíkové polévky a průmyslově zpracované výrobky plné aditiv, PUFA a konzervantů jako základ jídelníčku (tzn. strava v podobě, která nemoci přímo způsobuje); o kvalitě jednotlivých surovin a výživové hodnotě samozřejmě nemluvě. A to vše za absence skutečných, výživných a zdraví (metabolismu, hormonům a střevům) prospěšných potravin. Takto bohužel vypadá běžně strava – a také právě proto – ve většině domácnostech.

Samostatnou kapitolou je potom napájení pacientů absolutně nevhodnými tekutými „výživami“ („sipping“) – Fresubin, Nutridrink, Ensure apod. pro doplnění živin, energie, zvýšení hmotnosti nebo i jako jediný zdroj výživy. Problémem je vysoký stupeň průmyslového zpracování, ale hlavně obsah mnoha alergenních složek, které ale ani běžně nemají v lidském organismu co dělat (např. sója, maltodextrin z kukuřice/pšenice, mléčné bílkoviny z velkochovného mléka – kasein A1 a pro některé taky problematická syrovátka) a živiny z nevhodných zdrojů (tuky v podobě pro-zánětlivých, toxických a ještě průmyslově zpracovaných PUFA tuků; mléčné bílkoviny z ubohých zdrojů, přidané jsou syntetické vitamíny a minerály – navrch ještě v té nejvíce nekvalitní formě). Podávány pacientům, kteří si to mohou nejméně dovolit (oslabená imunita a metabolismus, trávicí obtíže, špatné vstřebávání živin, intolerance/alergie, podváha v důsledku nevhodné stravy a přechozích onemocnění). Je to opět typické vyhánění čerta ďáblem, rychlá pohodlná zkratka s dlouhodobými negativními dopady, ale ku prospěchu farma byznysu a výrobců těchto produktů.

Nepřijímám argumenty, že je prioritou, aby aspoň něco nemocní lidé jedli a nebyli podvyživení (což právě na nemocniční stravě minimálně v rámci mikroživin jsou), že by „zdravé“ nejedli (uf, opět jsme u té představy „zdravosti“ – vždyť také syrové saláty a luštěniny ve skutečnosti zdravé nejsou), že jsou na to zvyklí z domova (to je pravda, ale kde jinde a více by měli vidět ten správný příklad než v nemocnici?)  nebo že by to bylo drahé (jen o penězích to není – tedy vlastně je: průmyslové „šmakulády“ jsou totiž dokonce dražší než strava vařená ze základních surovin. Takže kdo na tom vydělá? Potravinářský a farmaceutický průmysl, zdravotnický systém, všichni si jdou na ruku. Navíc kvalitní potraviny drahé být rozhodně nemusí a jídelníček v nemocnicích, domovech pro seniory a různých ústavech by se dal sestavit byť ne úplně ideálně, ale rozhodně o 100% lépe, než jaký je teď, a přitom stále velmi levně.
Nejsou to tedy argumenty na místě a jsou velmi lživé; nicméně jdou ruku v ruce se systémem a ku jeho prospěchu. Nikoli ovšem prospěchu pacientů.

Pobyt v českém zdravotnickém zařízení, který je delší než jeden den (a co teprve několikatýdenní – měsíční pobyty…), tak tedy můžeme zařadit do jednoho z velkých fyzických i duševních stresorů (k nim patří ještě mnoho dalších velmi nepříjemných nešvarů a aspektů spojených s pobytem v klasických nemocnicích a zřízeních). Proto je dobré se mu tedy snažit vyhnout a dělat vše pro svoje zdraví, dokud můžeme a nedostaneme se do akutní situace, kdy se bez přístrojů pro udržení života (opravdu ale?) neobejdeme.

Podobným případem je užívání syntetických „léků“ – klasických farmak (na předpis i volně prodejných; např. na tlak, na spaní, překyselení žaludku a reflux, na bolest – nesteroidní protizánětlivé léky, steroidy, antidepresiva, hormonální antikoncepce, klasická syntetická antibiotika, statiny, kortikoidy atd.), které jsem již zmínila výše v seznamu fyzických stresorů. Tyto „léky“ ve skutečnosti nic neléčí, symptomy pouze překrývají nebo problém krátkodobě zalepí, neřeší pravou příčinu nemoci a jako bonus se svým působením na organismus podílejí dříve či později na vzniku obtíží dalších. Bludný kruh a opět tzv. vyhánění čerta ďáblem.
V této souvislosti je potřeba zmíni také vakcíny, které jsou ve své současné podobě vždy zásahem do imunitního sytému a metabolismu, mohou způsobit i nenávratné změny. Imunitu a metabolismus narušují. Očkování již zanechalo na mnohých svoje negativa nebo v lepším případě neutrální stav (kdy se následky související s naočkováním zatím ještě neprojevily nebo spíše nebyly odhaleny). Většina lidí si však následky neuvědomuje. Nespojuje si je se svými obtížemi nebo s tím, že se jim díky tomu obtíže ještě zhoršily nebo z nich v souvislosti vznikly obtíže nové. Více o tom v samostatném příspěvku na FB.

Jedná se o výnosný byznys pro celý systém: farmaceutický průmysl – zdravotnická zařízení/pojišťovny/lékaři – pacienti (zákazníci). Systém chce v první řadě léčit, nikoli vyléčit. Většina lékařů nejsou zázrační čarodějové-dobrodějové, jaké by si je mnozí přáli mít; jsou se systémem pevně spjati a jsou jeho součástí mnohdy „nevědomky“, protože jsou už tak od začátku vychovávaní a také je to jejich obživa. Je obtížné tuto závislost rozvázat a především nevidí (mnohdy ani nemohou vidět) důvod, proč ji rozvazovat.

K tomuto tématu najdete mnoho příspěvků (které se týkají také uplynulého manipulativního covid-dění, které s tím přímo souvisí) na FB ve fotoalbu „Zdraví a životní styl (také mimo výživu)“.

Většině členů společnosti bych doporučila, aby se nesnažili ušetřit každou korunu na jídle tím, že budou kupovat klasické živočišné potraviny z velkochovů, průmyslově zpracované produkty plné konzervantů, urychlovadel, vylepšovadel a alergenů (které, což je vrchol, navíc často ani tak levné nejsou), zbytečné šmakulády bez skutečné výživové hodnoty, obří „akční“ balení těchto produktů (kvantita versus kvalita) a také se vyhýbat produktům z ekologického zemědělství (v bio kvalitě) za každou cenu jako čert kříže. Potom si totiž musí kupovat drahé léky v lékárnách a navštěvovat všelijaké odborníky i „odborníky“, paradoxně tak investovat svoje finance na obtíže, které vznikly jejich šetřením pár korun na kvalitní stravě. Čímž opravdu moc neušetří – nehledě na psychické i fyzické obtíže a dopady na život způsobené s jejich nemocí/obtíží, které mohou být v horším případě velmi závažné nebo smrtelné..
Souvisí to samozřejmě i s informovaností, kritickým vlastním úsudkem, rozhledem a sebe-vzděláváním se v oblasti zdraví, výživy a životního stylu. Nikdo jiný to za vás neudělá, tudíž investujte svůj čas a finance také sem. Ztráta to nebude.
Jak vidíte, nic není zadarmo a na tom, co se týká vašeho zdraví a přímo ho ovlivňuje, nikdy ve skutečnosti neušetříte.

Sami lékaři nezřídka trpí zdravotními problémy a potýkají se s neoptimálním zdravotním stavem – opět to plyne z toho (stejně jako pro kohokoli jiného), že jsou pod náloží fyzických i psychických stresorů zmíněných výše. Sami tyto stresory nemají podchycené, neví jak s nimi sami u sebe pracovat, jak o své zdraví pečovat a jak tedy nemocem předcházet,  natož v tomto ohledu přenést znalost na pacienty. Pro mnohé to je až šokující zjištění. Samozřejmě mají možnosti se v tomto dále vzdělávat (a praktikovat to) jako kdokoli jiný, Nicméně prostředí systému (už od školy, dále potom nástup do praxe) jim takto „vhodné“ podmínky pro tento stav přímo poskytuje (narušené cirkadiánní rytmy díky povaze práce, spánek, psychický tlak, nevhodná strava – velkým paradoxem je právě to, že výživa se na škole nevyučuje téměř vůbec, natož alespoň v nějaké minimálně smysluplné, funkční podobě vycházející z aktuálních poznatků). Dále sem potom vstupuje fakt, že mnozí si už později nové informace a poznatky v tomto ohledu sami nevyhledávají a nerozšiřují, protože přetrvává nechuť se dále vzdělávat a opustit i třeba zavedené stereotypní pravdy a dogmata, uplatnit nové poznatky/postupy také v praxi, dále je zde mnohdy i jazyková bariéra (a tedy schopnost hledat v zahraničních studiích), „nedostatek času“ na úkor jejich tempa v práci, a princip „kdo chce s vlky výti, musí s nimi jíti“. Inovace a snaha o to jít proti proudu se neodpouští… A většina si v rámci uvrtání se uvnitř v systému toho všeho bohužel ani není vědoma, takže není důvod dělat věci jinak a lépe.

Co by se stalo, kdyby lidé převzali sami sebe a své zdraví od začátku do svých rukou, přestali se bát, pochybovat o svých schopnostech být zdráv, služby systému nepotřebovali…Pro koho by to bylo výhodné a nevýhodné? Taktéž je to byznys s lidským strachem: vzbudit pocit, že bez zmíněných služeb se nemůžeme obejít, připoutat nás, jsme závislou součástí už od dětství, všichni v našem okolí to dělají také tak. Můžeme to vidět i v  mediální masáži, která to přiživuje; média jsou součástí systému a vypouštějí vždy to, co se chce, aby lidé viděli, slyšeli a vnímali.
Pokud je ovšem potřeba této stálé masáže a strašení, tak je to pozitivní zpráva – zřejmě je tohoto tlaku potřeba (aby se vztahy závislosti nadále udržovali), protože se stále více lidí stává uvědomělými.

Pozn.: akutní chirurgie je pochopitelně oborem, který může mít svoje místo. Pokud se rozsekáte při autonehodě nebo vás dramaticky pokouše domácí mazlíček, dejte si ránu sešít a tento typ nutného akutního zásahu neodmítejte, pokud sami obstojně šít neumíte.

Nemoc – stresor sám o sobě

Nemoc, zranění či jakýkoli nekomfort, který zatěžuje tělo, představuje sám o sobě další stresor navrch. Dochází mnohdy k produkci ještě většího množství kortizolu, spotřebě energie, vyčerpání. Může nám dát velkou práci zůstat optimisticky naladěni, když zažíváme velké fyzické obtíže. Paradoxní, že? Když vezmeme v úvahu, že nemoc je způsobena důsledkem působení stresorů a pak se sama stává dalším z nich. Jedná se o bludný, zacyklený kruh. Jak z něj ven? Napnout co nejdříve všechny dostupné síly, zdroje a prostředky pro odstranění nemoci; podchytit současně fyzické i psychické stresory, jak již bylo vysvětleno.

Uzdravování čehokoli a z čehokoli nemusí být příjemné, dokonce i hodně bolí. To je však naprosto normální – jednak vyžaduje určité úsilí z naší strany a jednak naše mysl se mění (měníme vzorce chování, stereotypy, přesvědčení, jsme tváří tvář naší „temnotě“…), tělo se mění (biochemické procesy uzdravování) a to je vždy nepohodlné, jelikož si zvyklo již na určitý déle trvající stav (i na ten nevyhovující) a přizpůsobilo se mu (včetně snížení metabolismu, neustálého vylučování stresových hormonů apod.). Je tedy nutné vytrvat, projít si tím a nevzdat se předčasně.

Myslím, že na základě právě přečteného textu si můžeme uvědomit skutečnou komplexitu fungování našeho těla a důležitost vnímat ho celostně – a tak také přistupovat k řešení jakýchkoli problémů a obtíží, které by mělo začít u hledání a následného odstraňování skutečných příčin.

Je důležité se také netrápit myšlenkami nad tím, proč Jarmila dělala přesně ty samé pro své zdraví destruktivní věci jako Jaruna, a přitom ji (zatím) nepotkaly tak dramatické důsledky jako Jarunu. Přičemž podle všech známých, prokázaných a prozkoumaných faktů a zákonitostí by na tom měly být alespoň podobně. Je to z důvodu, že každý z nás se již od dětství vypořádá se svým unikátním mixem fyzických a psychických stresorů a v různé intenzitě. Někomu se toho navrství více, někomu méně a od toho se také odvíjí to, zda se obtíže objeví dříve či později. A zda to jsou již obtíže a zkušenosti natolik velké a tvrdé, aby nás doslova donutily začít věci dělat jinak a začít řešit zdraví skutečně funkčními postupy. Zdraví máme jen ve svých rukách.

Důvodem, proč se neporovnávat s druhými v jakémkoli ohledu je také to, že každý má svoji unikátní cestu a každého má potkat zřejmě z nějakého důvodu, co ho potkat má, protože jinak by ho to ani potkat nemohlo a nemohlo to přesně samé potkat ani nikoho jiného.
Každý se svým mixem fyzických i psychických faktorů (stresorů, událostí, zásahů vnějších i vnitřních), které se nám za život naskládají, nějak vědomě či nevědomě nakládáme. Od toho je potom závislé co, jak rychle a v jakém rozsahu se zdravotně projeví. Vždy je zde i nějaká genetická dispozice, kterou právě těmi fyzickými i psychickými mechanismy/stresory/řešeními odstartujeme nebo neodstartujeme, utvoříme či neutvoříme (zákonitost epigenetiky).

Všechno vychází jenom z nás samých; realitu si skutečně postupně vytváříme sami tím, jak se vypořádáváme s událostmi, které nás potkávají a vše přetváříme do hmoty, která je pak vidět ve vnějším světě.
Někoho jisté věci ještě nepotkaly a třeba ani nepotkají, potkají ho jiné, má si ve svém životě řešit něco jiného. A nebo ho potkají, ale až později. Teprve potom se rozhodne nebo je donucen je komplexně řešit pro svoje přežití, zdraví nebo štěstí.

Vhodným doplněním tohoto článku je také článek „Kdy…? Uzdravování není sprint!“.

Share

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*