Stres a jeho vliv na zdraví – velký průvodce

stres z několika úhlů pohledu a v souvislostech.

Cílem článku není předložit složitý vědecký text a studie o stresu a jeho vlivu na zdraví – takových si koneckonců můžete na internetu dohledat mnoho. Podobné články mají ale většinou tendenci zkoumat stres z jednoho úhlu pohledu, tedy vliv konkrétního stresoru na jeden konkrétní aspekt lidského zdraví. Uveďme si pro představu příklad takového článku na téma stres: „vliv emočního stresu na bloudivý nerv a střevní motilitu; z toho pramenící střevní potíže, onemocnění trávicího ústrojí či neschopnost se zdárně vypořádat se SIBO, přemnoženými patogeny apod.“

Tento článek má však za cíl představit stres a jeho vliv na správně fungující, efektivní metabolismus (tedy naše zdraví) z několika úhlů pohledu a v souvislostech. Věřím, že si třeba mnozí z vás najdou pro sebe úhel pohledu, ze kterého se na stres ještě nedívali a odnesou si něco nového k zamyšlení, k následnému prospěchu a úspěchu při řešení svých obtíží jakéhokoli druhu.

Vzhledem k rozsahu se jedná spíše o takové malé pojednání. Bez velké nadsázky: možná, pokud byste byli schopni přečíst, pojmout, pospojit a propojit všechny obsažené informace, tak už nemusíte nikdy nic číst a poslouchat za účelem získání pevného zdraví. O to víc, pokud byste to samé byli schopni udělat také s informacemi z mých dalších článků a přidali je k tomuto. Mezi poslední obsáhlé články patří např. „Strava podporující zdravý metabolismus?“, „Jak škodí lepek?“ , „Je maso zdravé?“ ,„Sacharidy jako výhodný zdroj energie a kamarád“ , Žaludeční kyselina a trávicí enzymyCirkadiánní rytmy: spánek, melatonin a vliv na naše zdraví. Potom už stačí všechny tyto poznatky praktikovat a správně uplatnit ve svém životě a jste opravdu za vodou 🙂

Stresu jsem se věnovala např. také v tomto příspěvku na Facebooku, který popisuje stres a jeho vliv (nejen) na imunitu: „Stres = zpomalení metabolismu a potlačení imunity = rozvoj nemoci

Fyzické a psychické stresory

Stres jakožto spouštěcí mechanismus zdravotních obtíží zmiňuji samozřejmě i ve svých dalších článcích a kladu na něj důraz obzvlášť v poslední době v aktuálnějších příspěvkách na svých FB stránkách. Neexistuje prakticky člověk, který by trpěl nějakými obtížemi (obzvlášť chronickými) a zároveň nezažíval stres v jeho negativní podobě, jelikož to ani díky čistě biochemickým procesům v těle není možné (viz mechanismus působení stresových hormonů v textu níže a viz vývoj současné neurovědy, exaktních vědecky změřitelných faktů o působení emočního stresu a jeho manifestaci na fyzické úrovni). Takovýto člověk tedy může zažívat stres z vnějších vlivů i vnitřních, stejně tak jako z „fyzických“ a „psychických“, pokud si je takto jednoduše nazveme.

Stres, který je příčinou obtíží, není pro naše tělo pouze ten psychický-emoční v jeho negativní podobě, což si většina lidí pod pojmem „stres“ představí, ale také fyzický. Spouští ho fyzické stresory.

Mezi fyzické stresory (které působí vnitřně i zevnějšku) patří zejména: nedostatečná a nevhodná strava (může mít roli jednoho z nějvětších stresorů pro náš metabolismus stejně tak jako roli účinného léku našeho metabolismu a jakýchkoli obtíží, když je naopak správně uchopena), neadekvátní pitný režim, způsob samotného jedení (ve spěchu, nedostatečné kousání jídla, nesoustředěnost na jídlo díky TV, práci, hádce…), alkohol/cigarety/jiné drogy, nedostatečně dlouhý a nekvalitní spánek, narušené cirkadiánní rytmy (neboli režim den/noc, kam spadá optimální funkce spánkového hormon a antioxidantu v jednom – melatoninu, rovnováha neurotransmiterů, nedostatek slunce/denního svitu, vystavování se modrému světlu večer – obrazovkám, zářivkám, LED diodám zejména před spaním), příliš mnoho pohybové aktivity (přetrénování) nebo příliš intenzivní cvičení, malá pohybová aktivita (tedy dlouhodobě sedavý způsob života), užívání syntetických „léků“ (klasických farmak na předpis i volně prodejných, které potlačují dočasně symptomy, neřeší pravou příčinu, mají vedlejší negativní účinky, problém oddálí/prohloubí nebo vytvoří paradoxně další obtíže = další stresor!), očkování (o vakcínách a „lécích“ více zde v samostatném příspěvku), toxické látky z vnějšího prostředí (pesticidy z chemicky ošetřovaných plodin a velkochovného masa, nadbytek antinutrientů z některých plodin a velkochovných živočišných potravin – to však patří do již uvedené kolonky nevhodná strava, BPA z plastů, ftaláty, parabeny a další hormonální disruptory z běžných kosmetických přípravků a čističů, nefiltrovaná voda – pokud nemáte vlastní studnu nebo nepoužíváte filtr na kohoutkovou vodu), světelný smog a elektrosmog, plísně v budovách (u nás stále nepříliš rozšířené téma), nežádoucí viry a bakterie (nebo jejich přemnožení a nežádoucí umístění, např. v případě SIBO) a již přítomný, mnohdy přehlížený zdravotní problém/nemoc (nadále působí na tělo jako další stresor).

Podstatné v tom je si uvědomit: jakýkoli stres – ať už fyzický nebo negativní psychický/emoční – tělo vnímá a vyhodnocuje jako „stres“, na stejné úrovni, tedy jako stav ohrožení! Je mu tedy v podstatě jedno, jestli ho z dlouhodobého hlediska ohrožují pro nás nevhodné potraviny, toxické prostředí, strach o střechu nad hlavou nebo z agresivního manžela – vše vyhodnocuje jako stav nebezpečí. Mechanismus toho, jak působí, zmíním níže v odstavci „Fight or fligh“. Můžete ležet na první pohled úplně „na pohodu vyklidnění“ o samotě na pláži v tropickém ráji, přesto ale jste uprostřed bouře fyzických stresorů stimulující váš sympatický nervový systém, které na vás útočí v podobě modrého světla z displeje telefonu přilepeného neustále k vašemu obličeji, SIBO ve vašem střevě a koňských dávek kofeinu, který si v několika kávách denně pro povzbuzení, abyste se na pláž vůbec dovlekli a nahodili prázdninovou atmosféru, dopřáváte.

Jaký stres nám uniká?

Lidé samozřejmě velmi často podceňují stres ve smyslu „psychický stres“ – tedy práce s myslí, s vlastními traumaty a křivdami objevujícími se mnohdy již v raném dětství, s neužitečnými mentálními vzorci/programy, ve kterých už léta žijí a na které si zvykli (respektive náš mozek si na ně zvykl – je to biochemický proces) a které potom vyvolávají ty samé opakující se emoce-ty samé modely chování-ty samé situace; s tím související chronické setrvávání v negativních emocích (po nějaké době se stane již zavedeným zvykem-stavem bez našeho uvědomění) ničivé rodinné vazby a vztahy (např.vztahy oběť-viník, vztahy vzájemné závislosti a lpění na druhém apod.), neustálé napětí a strachování se (včetně neúměrného strachu o svoje zdraví) z budoucnosti, ulpívání a žití v minulosti (a vyvolávání si negativních emocí z minulých nešťastných zkušeností), nadměrný tlak na sebe, perfekcionismus, orientace na výkon, snaha se zalíbit a zavděčit okolí, snaha pomáhat druhým, aniž bychom pomohli nejdříve sobě, závislost na mínění okolí a na jeho názoru. nekonečné vyhledávání informací (tedy pokud překročí míru únosnosti a stane se vyčerpávající posedlostí), závislost na sociálních sítích a vnějším dění – pocit, že nám něco uniká (kdo to aspoň částečně neznáte?) a jistě vás napadá spoustu dalších témat, která si pod negativním mentálním stresem můžeme představit…

Klid a život ve vnitřním souladu, pokoji a jisté pokoře a vděčnosti alespoň za to, co člověk teď má nebo pocit delšího období klidu bez neustálého vnitřního napětí, strachu nebo vzteku, absence pocitu „plynutí“ a (sebe)důvěry v to, kam směřujeme a další témata, která vás opět v této souvislosti napadnou, je často to, co mnoha lidem uniká a je překážkou k zotavení se z nemoci.

Někteří mohou mít poměrně solidně vyřešené fyzické stresory (stravu, spánek a cirkadiánní rytmy, denní režim, pohybovou aktivitu, prostředí, ve kterém žijí z hlediska toxických látek, chronické užívání klasických syntetických léků apod.), na které dále upínají veškeré svoje síly (i když by už tolik nemuseli). Pokud se jejich stav stále dlouhodobě nezlepšuje, velmi pravděpodobně jim unikají právě ony stresory vnitřní, mentální. Většina lidí však stále nemá podchycené pořádně ani stresory fyzické. Mnohdy je nám však právě naše mysl a ony zmíněné naučené mentální stereotypy (v mozku upevněné neurologické vazby) překážkou v tom, proč nedospíváme k správným, účinným rozhodnutím zaumout „fyzická“ opatření týkající se fyzického zdraví a vedoucí k našemu prospívání.

Dále negativní nastavení a plynutí na vlně vnitřní negativní energie, takzvané bojovnosti se světem i se sebou samým není právě také příliš k užitku při uzdravování, i když ve stavu zoufalství a neštěstí je to poměrně pochopitelné i logické (nikoli ale neměnné a k uzdravování nutné přetnout!). Nicméně působí to vše na sebe ve zpětnovazebné smyčce – mysl-tělo, tělo-mysl; tedy projev nemoci na fyzické úrovni, která vzápětí nedodá štěstí a klid naší duševní/duchovní stránce, k čemuž se ještě v článku vrátíme.

Jak tedy nabýt klidu, pokud se bavíme o psychickém stresu? Každý musí podchytit to svoje téma, které ho zatěžuje a pracovat s ním (např. indiividuální terapií s osobou zkušenou a pro naši úroveň mysli „dostatečnou“, čerpáním z mnoha dostupných zdrojů/online kurzů a snahou o jejich aplikaci v životě…). Přístupů, cest ke své mysli a sobě samému je mnoho, každému sedí a funguje na něj něco jiného. Každý si musí najít tu svou, na které se cítí nejlépe a která má pro něj smysl a účinek. Může to být práce dlouhodobá nebo naopak překvapivě relativně rychlá.

K okamžitému snížení stresu a napětí po náročném dni, ale samozřejmě i pro dlouhodobý efekt nastolení rovnováhy, může opět sloužit velké množství možných relaxačních (nebo jakýchkoli) činností a nečinností – každý si však opět musí najít tu svou. Abychom si uvedli ty některé tradičně známé a vyzkoušené, spojené s oním přívlastkem „relaxační“, tak je to pěstování tzv. mindfullness (tedy všímavosti, žití v přítomném okamžiku, uvědomování si přítomných prožitků), meditační techniky (nemusíte se ani schovávat nikam do jeskyně, dnes existuje mnoho moderních aplikací ke stažení a programů, které vás vedou krok za krokem a nejsou pouze pro spirituální nadšence a jógíny), dechová cvičení, různé cesty jógy (já jsem samozřejmě pro ashtanga jógu, kterou zabijete mnoho much jednou ranou…a je to mimochodem velmi výživné, dynamické a také silové cvičení) a různé druhy cvičení/pohybových aktivit (v pro nás vhodné míře a intenzitě; vhodnější je spíše silový trénink než dlouhá aerobní aktivita, která může působit jako stresor a obzvlášť pro již vystresované – a mnohdy špatně živené tělo a neefektivní metabolismus), pěstování vděčnosti (připomínání si toho dobrého v životě, co mám rád, za co mohu být vděčný a co přitom nemusí být vůbec samozřejmé), pobyt v přírodě a kontakt s ní, zvířata, hudba, četba, psaní, masáže (pokud nám jsou příjemné)… A cokoli, co nám dělá radost, prospívá a pomůže zklidnit stresovou reakci organismu a sladit mysl s fyzickým tělem a fyzické tělo s myslí.

Samozřejmostí je již výše zmíněný spánek (dostatečný a kvalitní), odpočinek během dne a obyčejné nicnedělání (jedna z nejtěžších aktivit! Znamená to opravdu nic nedělat – nepřemýšlet, pouze „být“, koukat do blba). Jistá každodenně se opakující ranní rutina (po probuzení) a večerní rutina (před spaním), která se opět může skládat z několik konkrétních, opakujících se činností včetně těch výše zmíněných, může dát vašemu dni, tělu i duchu určité směřování, smysl a klid. K tomuto tématu se dají psát celé knihy, bylo však záhodné ho alespoň nastínit.

Fight or flight – bojuj nebo uteč!

Stres je to, jak naše tělo reaguje na výzvu. Stres může přicházet z pozitivních stimulů (výhra v loterii, svatba, nákup bio svíčkové za výhodnou cenu) nebo negativních psychických i fyzických vlivů, které byly vyjmenovány již výše. Stres je přirozenou biologickou reakcí, umožňuje nám přežít, stimuluje nás k aktivitě a jistá míra stresu může být přínosná, protože činí náš organismus odolnější vůči budoucím vnějším i vnitřním vlivům.

Problém ovšem nastává když je stres chronický, dlouhodobý nebo příliš intenzivní. Prožívání negativních emocí jako je strach nebo přepnutí do sympatického režimu „fight or flight“ („boj nebo útěk“), kdy dominantní roli přebírá sympatický nervový systém, bylo velmi výhodné již v pravěku a zajišťovalo mobilizaci k přežití, boj nebo útěk před predátorem. Došlo ke krátkodobému vyplavení stresových hormonů, okamžité reakci (boj nebo útěk) a následnému poklesu stresových hormonů a uklidnění – tedy k návratu do stavu parasympatického, klidového („rest and digest“, doslova „odpočinek a trávení“), ve kterém má náš organismus prostor pro svoje optimální fungování a zachování veškerých procesů (funkční trávení, rozmnožovací funkce, hojící procesy atd.). V tomto stavu je také správně aktivován bloudivý nerv („vagus nerve“), který se větví z mozku do různých částí těla, má zodpovědnost za řízení mnoha funkcí v těle – a trávení především (od stimulace orgánů k sekreci trávicích enzymů a žluči až po peristaltiku a motilitu).

Pokud však zažíváme stres chronický, téměř nepřetržitý, navíc z novodobých stresorů naší společnosti (strach z toho „co bude“, zda budeme mít dostatek peněz, zda úspešně dostudujeme versus tradiční stresor z minulosti jako je útok šavlozubého tygra), nedochází k oné výbušné reakci/odezvě po vyplavení stresových hormonů, která je v tomto mechanismu žádoucí a fázi následného uklidnění. Šavlozubý tygr nás totiž honí neustále, což je pro organismus věc neznámá a devastující.

Mechanismus stresu – hormony, metabolismus a energie

Stres tedy působí na čistě biochemické úrovni, nejedná se o závratně „mystickou“ a magickou záležitost (což si opět zejména u psychického stresu a oblasti naší mysli mnoho lidí představuje). Při chronickém zvýšení stresových hormonů (kortizol, adrenalin a noradrenalin produkované nadledvinkami neboli adrenálními žlázami) a režimu „fight or flight“ dochází k útlumu metabolismu, narušuje se činnost štítné žlázy (zpravidla snižuje, zpomaluje), dochází tedy k hormonální nerovnováze a následné kaskádě souvisejících obtíží: trávicím problémům, narušení imunity, systémovému zánětu, hubnutí/přibírání, stárnutí a opotřebení organismu, civilizačním a autoimunitním nemocem…
V režimu „fight or flight“ se totiž vypínají veškeré pro tu chvíli „nadbytečné“ funkce (a tedy vzniká nenoc), organismus chce soustředit veškerou energii pouze na útěk nebo boj.

Štítná žláza řídí prakticky veškeré metabolické procesy v těle. Hormony štítné žlázy a stresové hormony působí vůči sobě antagonisticky – pokud štítná žláza funguje optimálně, adrenalin a kortizol se drží na ústupu. Pokud je štítná žláza utlumená (důsledkem životního stylu, stravy) nebo v období psychického stresu, adrenalin a kortizol se zvyšují pro okamžitou produkci tepla a energie. A opět to platí obráceně: zvýšený kortizol = činnost štítné žlázy se zpomaluje a dochází k útlumu dalších momentálně nepotřebných, „luxusních“ funkcí (např.trávení); organismus tak mobilizuje veškeré své síly k přežití (fight or flight). Není taktéž dost energie a prostoru pro optimální produkci jiných hormonů (např. pohlavních), produkce stresových hormonů plně zaměstnává endokrinní soustavu – z toho plyne ona hormonální nerovnováha. Ta se samozřejmě potom může projevovat i ve špatném psychickém zdraví a funkci mozku.

Kortizol, uvolňovaný během období stresu, rozkládá svaly a pojivové tkáně, ze kterých si tělo bere energii pro svoji zvýšenou potřebu. Podobně adrenalin mobilizuje glykogen a mastné kyseliny pro energetické potřeby; noradrenalin zvyšuje srdeční činnost.
Energii obecně čerpáme z glukózy v krvi (proces glykolýza), která se ukládá jednak do zásobního glykogenu (tj. spojených molekul glukózy) v játrech (z těchto zásob si potom tělo bere energii zpět v podobě glukózy, když není přítomná v krvi) a také do glykogenu ve svalech (energie pro svalovou činnost).

Dále jsou zdrojem energie také tukové zásoby (mastné kyseliny) a případně naše svaly, tkáně (bílkoviny) právě důsledkem chronického zvýšení stresových hormonů, v období hladovění, pokud není dost zásobního glykogenu v játrech (a glukózy v krvi) a dost tukových zásob – nemáme tedy odkud brát energii pro buňky a katabolizujeme vlastní svalovou tkáň.

Tento mechanismus pro přežití se nazývá glukoneogeneze, tedy metabolický proces, kdy se generuje glukóza z látek ne-sacharidové povahy (zásobní glykogen se odvíjí od příjmu sacharidů ve stravě) zahrnujících aminokyseliny (vlastní svalová tkáň a bílkoviny ze stravy), glycerol, pyruvát, laktát a určité mastné kyseliny.

Pokud máme chronicky zvýšené stresové hormony, dochází k rozhození hladiny cukru v krvi, naše játra mají práci s hospodařením glykogenu, nefungují efektivně a naše tělo dobře nehospodaří s přijímanou energií, pokud je dlouhodobě ve stavu stresu, boje o přežití. Pro uzdravování přitom potřebujeme hodně energie! Kromě logického vzniku dalších souvisejících nemocí a obtíží zpravidla také hubneme nebo přibíráme – jsou to v podstatě dvě strany jedné mince, vždy se jedná o vypořádávání se těla s neoptimálními podmínkami (na základě působení jakýchkoli stresorů), tedy s narušeným metabolismem.

Vysoký kortizol je nechvalně proslulý jako „požírač“ svalů a degenerátor buněk. Snižuje produkci hormonů štítné žlázy, následně i dalších hormonů a zpomaluje celkový metabolismus. Podporuje zánětlivé reakce v těle. Vzniká nemoc.

Tím se postupně dostáváme k oné smyčce tělo-mysl, mysl-tělo. Výše popsané mechanismy působení stresorů a následný vznik nemoci dávají samozřejmě zabrat činnosti mozku, psychice – a to opět jak z čistě biochemické podstaty, tak i jednoduše toho, že s velkými fyzickými obtížemi je velmi těžké být vnitřně šťastný a spokojený, ať se snažíte „naladit“ sebevíc. Na čemž mají však opět podíl biochemické procesy – narušená hormonální činnost, zánětlivé reakce apod., které svým způsobem neumožňují být jen tak „v poho“. Jedná se o neoddělitelné propojení a vzájemné působení.

Adrenální vyhoření – únava nadledvinek (narušení osy HPA, role štítné žlázy)

V článku na téma stres je vhodné zmínit dnes tolik diskutované adrenální vyhoření známé také jako adrenální únava, chronická únava, únava nadledvinek, syndrom vyhoření, anglicky „adrenal fatigue“, se kterým si mnohdy bohužel medicína neví rady (kromě tedy doporučení psychoterapie, předepsání antidepresiv nebo různých stimulantů a prostředků, které mají „nakopnout“, ale neřeší příčinu). Typicky mluvíme o „oslabených“ nadledvinkách, přitom ale kůra nadledvinek se regeneruje poměrně dobře.

Co je tedy příčinou? Ukázalo se, že optimální funkce štítné žlázy je zapotřebí k tomu, aby také nadledvinky správně fungovaly (společně s adekvátním množstvím cholesterolu jakožto stavebním materiálem). Nadledvinky se mohou přetížit (vyhořet), pokud se zpomalí činnost štítné žlázy/metabolismus. Nadledvinky jsou nejvíce zaneprázdněné a produkují adrenální hormony (adrenalin, kortizol, noradrenalin), když potřebujeme více energie – mobilizují nás při ohrožení v nebezpečí, což je užitečné pouze dočasně, jakožto mechanismus přežití.

Pokud jsme již však dlouhodobě stresováni a štítná žláza není dostatečně výkonná, přebírají místo ní roli ředitele v produkci energie (před tím ji v tom pouze doplňovaly v případě potřeby) skrze adrenalin a kortizol. K tomu však nadledvinky nejsou z dlouhodobého hlediska uzpůsobeny a tak postupně „vyhoří“, přestanou produkovat kortizol a adrenalin, protože nedokážou uspokojit stále vyšší a vyšší poptávku po nich. Příchází chronická únava, nemoc.

Snažit se léčit pouze nadlevinky, aniž bychom se v tomto případě zaměřili na štítnou žlázu, je jako snažit se neustále slepovat rozbité potrubí. Může to fungovat krátkodobě, ale dokud není potrubí vyměněno (vyřešen problém se štítnou žlázou), problémy budou pokračovat a potrubí začne nakonec zase protékat (nadledvinky se znovu přetíží, únava prohloubí a potrvá), celý cyklus se opakuje.

Pokud dáme nadledvinkám možnost si odpočinout, tak se opět zregenerují – to znamená snížíme stresory a zaměříme se na štítnou žlázu v rámci řešení původní příčiny. Odpočinek a vhodná pro-metabolická strava (v tomto případě ještě zvlášť se zaměřením na vysoce výživné potraviny obsahující cholesterol a větší koncentraci mikroživin jako jsou např. vnitřnosti-játra, vejce, mořské plody, vývary z kostí atd.; dále vhodné zdroje sacharidů jako efektivní palivo) mohou vytvořit správné podmínky pro obnovu nadledvinek. Přírodní či syntetické suplementy a potravinové doplňky na „adrenální únavu“ tedy v tomto případě samy o sobě nezaberou – to, co potřebujeme, je výživná strava, adekvátní odpočinek (fyzický i psychický) a jednoduše odstranění hlavních stresorů v našem životě.

V anglické literatuře jste se možná setkali s pojmem spojeným s adrenálním vyhořením – tzv. HPA Axis Dysfunction (disfunkce osy hypothalamus – hypofýza – adrenální žlázy/nadledvinky). Tento termín jednoduše odkazuje k adrenální únavě jakožto důsledku nepřetržitého stavu „fight or flight“. Díky fyzickým i psychickým stresorům dochází k nerovnováze v činnosti a komunikaci mezi endokrinními žlázami a orgány hypothalamem (řídícím centrem v mozku), hypofýzou a nadledvinkami a tím, jak produkují stresové hormony; součástí této komunikace je i štítná žláza. Tento mechanismus jsme si vysvětlili již výše. Nerovnováha na ose HPA je lékaři běžně málokdy diagnostikována mimo jiné (tedy mimo to, že si tuto problematiku neuvědomují vůbec) i z důvodu, že se překrývá s mnoha dalšími problémy. Než dojde k úplnému adrenálnímu vyhoření a zastavení produkce kortizolu, většinou to nějakou dobu trvá a v průběhu se již vyskytují pro vás velmi nepříjemné symptomy, stavy únavy, rozvíjejí se související obtíže a nemoci (které zpětně ovlivňují a prohlubují hormonální nerovnováhu).

Velkou úlohu zde hrají také narušené cirkadiánní rytmy, kterým jsem se věnovala v samostatném článku.

Příklad z praxe: „Máte to v hlavě!“

Jedním z nešvarů konvenční medicíny je často opakovaný bonmot lékařů, když si nevědí rady, jak funkčně řešit obtíže/nemoc, jejíž příčinu ale i následky jde poměrně jasně podchytit fyzickými zásahy a odstraněním fyzických stresorů (např. vhodnou výživou a obecně pro-metabolickou stravou, krátkodobými protokoly pro eliminaci bakterií ve střevě s přesným zaměřením, uzdravení leaky gut, specifickým postupem/životním stylem pro obnovu ztráty menstruace, podpora činnosti štítné žlázy apod. – konvenční zdravotnický systém ovšem funkční postupy řešení pravých příčin nemocí ze své podstaty nezná (více o tom si můžete přečíst např.  zde v poznámce kurzívou na konci stránky, dále v jednom z mých příspěvků na FB o rozdílu mezi funkční a konvenční medicínou a smutné paradoxy systémového zdravotnictví a jeho přístupu k nemocem jsem naposledy popsala např. v článku Pandemie virová? Pandemie tloušťky a nezdravé společnosti!). Na druhou stranu si je však bezradný lékař vědom alespoň obecně vlivu psychického stresu na zdraví, a tak ho mnohdy jako zástěrku využije a pošle vás léčit se k psychologovi nebo psychiatrovi, když neví, jak dál z „fyzického“ hlediska postupovat, s bonmotem: „Máte to v hlavě!“ nebo „Může za to stres!“. Samozřejmě, že stres za to opravdu může a v hlavě to máte taky – jak už jsme si i z hlediska biochemie vysvětlili výše, ale onen lékař to myslí v trochu jiném slova smyslu, jak jistě rozumíte.

Z tohoto článku je patrné, že aby došlo vyléčení nebo k funkčnímu řešení nemoci, je potřeba podchytit správně stesory jak fyzické, tak psychické. U mnoha onemocnění je nezbytný právě i správný fyzický zásah pro rychlou úlevu od symptomů (s těmito funkčními postupy však konvenční medicína bohužel ještě stále nepracuje). Obecně je potom dle mého názoru vhodné začít právě u těch očividnějších, „jednodušších“ stresorů, které můžete podchytit ihned – tedy u fyzických a postupně začít samozřejmě hledat i to, co vám v životě uniká po psychické stránce, co má vaše mysl nevyřešeného, v jakých ničivých stereotypech myšlení se nacházíte… Půjde vám to právě i o to lépe, když už se díky vhodným fyzickým postupům bude zlepšovat fyzický stav a chemie v mozku díky biochemickým procesům (tělo-mysl, mysl-tělo…). Pokud ovšem na druhou stranu ony psychické stresory vynecháte, tak se taktéž neposunete (viz odstave výše Jaký stres nám uniká?).

Jinými slovy z toho vyplývá: co se týče našeho zdraví, můžeme opravdu ovlivnit téměř vše a přímo působit na odehrávající se a měnící se procesy. Potřebujeme však k tomu jisté impulsy pro změnu dosavadně nefungujícího, vůli i našeho ducha/duši; to je však někdy samo o sobě velmi obtížné, protože nám v tom jsou jistou překážkou ony samotné narušené fyzické procesy v těle, kdy se např. nevytváří dostatek určitých hormonů/neurotransmiterů v těle, které vysílají signály do našeho mozku a “přát si”, “pracovat se svou psychikou” a “věnovat se více svému stresu pouze hlavou a myšlením” nemusí/nemůže snadno fungovat. Řešením je napnout síly ze všech stran: podchytit vhodně fyzické (vnější i vnitřní) stresory a postupně se začít věnovat i „vyšším“ úrovním duševním (jinak se zpravidla budou fyzické symptomy nemoci – i když třeba dočasně vyřešené – zákonitě vracet).

Pokud nebudeme vyživovat naše buňky vhodnou stravou bohatou na živiny (skutečnými potravinami, ve vhodném množství a kvalitě), pozitivními vztahy a emocemi, vnitřním klidem, kvalitním spánkem, vhodným pohybem a naopak budeme doslova přiživovat náš stres a naše dopaminové centrum v mozku (fungující na principu odměny, momentálního uspokojení a slasti) prázdnými potravinami bez výživové hodnoty – leč třeba bohatými na kalorie – a v neodpovídající kvalitě, vnějšími krátkodobými stimuly (závislostí na sociálních sítích, zprávávách, na práci, seriálech, negativních a výbušných emocích, neklidu) a budeme hledat neustále cosi povrchního „venku“ pro dočasnou úlevu naší přetížené mysli i těla, těžko můžeme čekat pozitivní výsledky v našem životě.

Příklad z praxe: „Hlavně ať chutná!“ = no stress

Další tvrzení, které poměrně často zaznívá napříč veřejností, ale bohužel i ve zdravotnictví je „Jezte, na co máte chuť!“ nebo „Na stravě nezáleží…stres je horší!“ Nedávno se objevil podobný komentář i u jednoho z mých článků ve smyslu, že smažený řízek snědený s chutí může být zdraví mnohokrát prospěšnější než pohanková kaše snědená z donucení, protože stres je přeci horší.
S tímto příkladem se smaženým řízkem a pohankovou kaší z poloviny souhlasím. Souhlasím s tím, že se snaží poukázat na velkou roli stresu (psychického, emočního). Na druhou stranu tento příklad není příliš vhodný v této oblasti (i když hojně používaný…). Pro drogově závislého nebo alkoholika bude také velmi stresující si nešlehnout nebo se nenapít, nebudou jásat blahem, když si budou muset svoji zdraví škodlivou závislost/zvyk upřít. To samé, co se týče nevhodné stravy a obzvlášť pokud se již nějaký problém/onemocnění vyskytuje. Plus je zde onen faktor, že dlouhodobě nevhodná strava je pro tělo taktéž stresorem, stres jako stres – tzn. koloběh vyloučení stresových hormonů, tvorba zánětlivých procesů, narušení imunity, metabolismus a hormony v útlumu, zpomalení a degenerace dalších funkcí (jako je reprodukční nebo trávicí – přímý vliv na střevní mikrobiom, produkci žaludeční kyseliny a trávicích enzymů, propustnost tenkého střeva a z toho pramenící obtíže…), vznik nemoci (viz popis výše a celá podstata tohoto článku).

Taktéž jsem ještě neviděla člověka, který by si vyléčil jakékoli civilizačni či autoimunitní onemocnění nebo i drobnější problém tím, že by pokračoval v doposud nevhodné stravě (ať už z pohledu nedostatečnosti makroživin i mikroživin, či stravě nezohledňující právě jeho současný problémový stav, metabolismus, trávení) a životním stylu a pouze by si užíval „v pohodě“ myšlenku, že si dále hoduje na nevhodné stravě (pokud měl být řízek příkladem nevhodné stravy) a že se nemusí nutit do pohankové kaši (což je zrovna nešťastný příklad, hned na to navážu níže), tzn. nic ve své stravě/životním stylu nezměnit. Mnohokrát a dávno prokázaný, zásadní vliv stravy na veškeréé procesy v těle již snad není nutné vysvětlovat.

Mimochodem, výběr výše zmíněných zástupců „zdravé“ a „nezdravé“ stravy není příliš vydařený. Pohankovou kaši nedoporučuji konzumovat nějak obzvlášť často, na denní bázi, stejně jako další celozrnné obiloviny bohaté na antinutrienty (kyselinu fytovou, oxaláty..), i když třeba bezlepkové (taktéž zmiňuji ve článku o lepku). Je vhodné upřednostnit radši brambory, batáty, maniok, hlízy, škrobnatou a kořenovou zeleninu a různé druhy bílé rýže (slyšíte dobře, bílé, rafinované, bez slupek), ovoce. To vše jakožto přílohu a koncentrovaný zdroj sacharidů k jídlům, který má méně antinutrientů, je lépe stravitelný a pro-metabolický. Pokud pohanku a podobné celozrnné (byť bezlepkové) obiloviny, tak jen občas, pokud nemáte výrazné akutní trávicí obtíže/onemocnění. Měly by být také dobře připravené (předem namočené a dobře uvařené) a hlavně stejně jako většinu jakýchkoli sacharidů nikdy ne samotné: vždy doplněné také kvalitním zdrojem bílkovin a kvalitním tukem. A to nejen kvůli komplexitě makroživin a hladině krevního cukru (jedná se o jednu ze „zásad“ pro-metabolické stravy), ale také právě kvůli procesu trávení.
O tzv. paradoxu obecně vnímané „zdravé“ stravy, která ale ve skutečnosti zdravá a není nebo proč se mnohým lidem nepřilepší, když přeci jedí „hodně zdravě“, píšu více v článku o lepku – doporučuji velmi k přečtení. Do pouze domněle „zdravých“ potravin totiž patří třeba ještě velké množství (nestravitelné) vlákniny, množství syrové (obzvlášť zelené) zeleniny a šťáv z ní, ořechů a semen, luštěnin. Jedná se o potraviny bohaté na antinutrienty a v případě ořechů/semen bohaté také na pro-zánětlivé a vysoce oxidující PUFA tuky. Oboje má na zdraví zásadní dopad.

Na řízku, vnímaného jako „nezdravý“, nemusí být vůbec nic špatného – obzvlášť pokud není vymáchaný v bílé pšenici, tedy lepku (bezlepková strouhanka je vítanější a bez strouhanky ještě lepší 🙂 ), nekvalitních průmyslových rostlinných olejích jako je slunečnicový a řepkový (raději tedy smažený na kvalitních a zároveň tepelně stabilních nasycených tucích jako je klasický ale i bio rafinovaný kokosový olej bez vůně nebo přepuštěné máslo/ghí) a pokud to není maso z velkochovů. Řízek navíc nemusí být žádné zlo obzvlášť, pokud kontext vaší stravy je celkově vhodný, ku prospěchu vašeho zdraví, respektive s ohledem na to, jaké další potraviny se kromě řízku ve vaší stravě vyskytují, také pokud víte, co v rámci stravy děláte, kam směřujete a co tím chcete docílit (což však právě často zrovna u klasických pojídačů řízků – ve smyslu komentáře „no stress – hlavně ať chutná!“ – není ten případ a nejedná se o jedince, kteří by kypěli zdravím s našlapaným metabolismem). Kontext je vždy důležitý – více v článku Strava podporující zdravý metabolismus.

Podobným příkladem by mohla být čokoláda nebo chipsy, obecně přijímané jako „nezdravé“. Jenže není čokoláda jako čokoláda nebo chipsy jako chipsy. Hořká čokoláda s obsahem min. 70% podílem kakaové složky a bez přidaných konzervantů, lecitinů, mléčného tuku, lepku nebo různých umělých příchutí se dá nazvat dokonce zdraví prospěšnou potravinou. Složení skutečně zdravé čokolády je pouze: kaková hmota (boby), kakaové máslo, cukr + možná ještě vanilka, sůl nebo lyofilizované ovoce. Chipsy pouze ze základní suroviny (např. brambory), oleje a soli bez dalších přidaných látek nemusejí být zdraví devastující, byť se zřejmě dají zařadit už do kategorie průmyslově zpracovaná potravina (u nás na trhu seženete dokonce v bio kvalitě z brambor a cizrny nebo z plantainů/zelených banánů. O čokoládě nemluvě, kvalitní se dá sehnat také již snadno i za přijatelné peníze…). Možná vás překvapí, že mnozí, kteří konzumují množství celozrnných obilovin, luštěnin, ořechů a talíře syrové zeleniny by si posloužili lépe, kdyby si místo toho dali občas tyto relativně „nezdravé“ potraviny (u kvalitní hořké čokolády to platí obzvlášť) a pak samozřejmě zařadili „základní“ pro-metabolické, zdraví prospěšné potraviny, kterým se třeba vyhýbají. Věřte nebo ne, v některých určitých případech a zdravotních situacích mohou být zrovna tyto potraviny dokonce více než užitečné.
Nicméně platí to i opačně, tedy to samé, co jsem před chvílí popsala u řízku – v jakém kontextu je jíte? Proč je jíte? Co dalšího kromě čokolády a chipsů jíte? Pokud jste doposud jedli běžně čokoládu a chipsy v kontextu nevhodné stravy, pokud navíc je taková strava jednou z příčin vašich obtíží (jakožto jeden ze stresorů!), tak jsou pro vás opravdu nezdravou potravinou a nijak vám pravděpodobně nadále nepřilepší po fyzické stránce.

Je mi více než známo, že dlouhodobé přílišné restrikce a přísné eliminační diety/protokoly mohou někdy napáchat více škody než užitku (z dlouhodobější perspektivy!) a to jak co se týče vlivu na fyzické zdraví (např. střevní mikrobiom, hormonální rovnováha – celkový metabolismus, nežádoucí hubnutí/přibírání; více o negativech některých specifických léčebných protokolů např. v článku SIBO 2. díl), tak psychiku (= ono zmíněné nadměrné stresování se ohledně jídla a během jídla – tzn. vytváření dalšího stresu navrch; možnost rozvoje poruch příjmu potravy a ortorektického přístupu k jídlu ve smyslu strachu „co mi potravina způsobí“; obsendantně kompulsivní chování a úzkostná snaha mít vše maximálně pod kontrolou = opět nadbytečný stres; obecně nezdravý vztah k jídlu). Proto je ani nedoporučuji a propaguji myšlenku navrácení se k co nejpestřejšímu výběru jídla, co nejdříve, co to jde, pokud tedy dodržujeme určitý striktní eliminační stravovací protokol pro dočasnou úlevu od symptomů, navrácení organismu do rovnováhy, ozdravu střevního mikrobiomu a trávicí soustavy nebo uklidnění imunity (např. v případě nutnosti držet po určitou dobu nízko-histaminovou dietu). Ale pozor – pokud mluvím o návratu k co nejpestřejším výběru jídla, tak tím myslím stále v rámci pro-metabolické a protizánětlivé stravy vhodné pro náš současný stav, trávicí kapacitu a kondici! Jak taková strava přesně vypadá (alespoň obecné zásady prospěšné pro všechny)? Mnoho můžete vyčíst z mých článků (např. o pro-metabolické stravě, o mase, o lepku, o sacharidech, o trávení) nebo příspěvků na FB, dále při osobních konzultací a jednou možná i v budoucím e-booku 🙂

Příklad z praxe: „Hlavně pestře! S mírou nic neuškodí!“

Obdobou předchozího výroku je další typické tvrzení: „Hlavně pestře! Strava má být rozmanitá a s mírou vám nemůže nic uškodit! Takže se tím hlavně nestresujte!“. Souhlasím, pestře ano, jak jsem napsala výše – ale v mantinelech pro-metabolické stravy s ohledem k vašim současným obtížím a stavu. Vidím zde totiž tento problém: Co je a kde je míra nezdravosti? Kdo ji určuje? Další problém: Kde je míra nezdravosti pro konkrétního jedince? Jak víme, že co tzv. projde jednomu, projde také druhému, když u něj působí úplně jiné další faktory, jiné prostředí, individuální podmínky? Proto je i nesmyslný argument: „Podívej na Lojzu. Prasí v jídle, stresuje se a taky nějak žije. Dokonce lépe než my!“ Sem potom také vstupuje další otázka, a to jak dlouho to Lojzovi ještě takto vydrží a jestli je skutečně tak zdráv a pln sil, jak to navenek může vypadat, nebo jestli třeba náhodou neužívá škálu léků na tlak, bolest, antidepresiva a podobných běžně užívaných farmak tlumících symptomy, které se staly v očích většinové společnosti již životní normou.

Další problém k tvrzení o pestrosti a míře, která neuškodí: Doporučil by autor výroku také kuřákovi, že cigarety s mírou neuškodí; člověku s poruchou příjmu potravy a problematickým vztahem ke své osobě, že s mírou zvracení právě pozřeného jídla neuškodí nebo drogově závislému, že heroin s mírou neuškodí? Asi sotva, protože většina lidí uzná za zřejmé, že se jedná o zdraví neprospěšné záležitosti. Tímto chci jen poukázat na to, že nezdravost není ani s mírou prospěšná.

Další problém: Co je zdravé a nezdravé? A navíc konkrétně pro koho je to zdravé nebo nezdravé? Pod pojmem „zdravé“ má konvenční zdravotnictví i veřejnost poměrně různé a bohužel většinou stále mylné představy, zastaralé poznatky a dogmata, speciálně v oblasti výživy a životního stylu. Obecně potom také platí, že obzvlášť člověk s problémem/nemocí (protože proto přeci vyhledal zdravotnické služby nebo shání informace o zdraví – a byl tedy konfrontován s tímto výrokem) si momentálně ve svém stavu nemůže dovolit “všechno pestře“ (s mírou, haha).

Poslední problém, který s tím souvisí: co se týče jídla, tak stravapřímý vliv na mikrobiom a stav střeva, to je již dnes nezpochybnitelný fakt. Konkrétní bakterie a organismy našeho (ideálně) rozmanitého mikrobiomu preferují konkrétní živiny/potraviny ke svému přežití a pro náš užitek. Pokud se některé bakterie přemnoží a nastane nežádoucí nerovnováha mezi střevními mikroorganismy, může vzniknout stav, kdy patogenní bakterie nebo kvasinky si doslova vyžadují stále více určitých potravin/živin. Ty však pro nás žádoucí být nemusí, obzlvášť pokud je volíme z nevhodných zdrojů (např. kvasinky – chuť na sladké – strava bohatá na cukry z průmyslově zpracovaných potravin). Stejně tak látky z potravy vytvářejí různé reakce v těle a vysílají signály mozku; některé látky (hlavně pokud jsou neoptimálně zpracovány trávicím ústrojím) se dokonce vážou na opioidní receptory v mozku a my je tak tedy pravděpodobně vyžadujeme (gluteomorfin a kasomorfin – najdete o nich odstavec v článku o lepku nebo v článku o trávení). Pokud jsme na určité potraviny zvyklí (konzumujeme je dlouhodobě), tak je také mikroorganismy ve střevě mají tendenci vyžadovat a my tedy máme tendenci si takové potraviny nadále vybírat…Není to tedy jen o zvyku, vůli, zvyku na jejich chuť (to také), ale opět i díky nervovému a hormonálnímu propojení na ose střevo-mozek. Tento fakt může mít tedy jak pozitivní (neutrální) stránku, pokud konzumujeme vhodnou stravu, nebo negativní, pokud konzumujeme nevhodnou stravu a nadále se v ní takto vědomě i nevědomě „utvrzujeme“. Všem konkrétním mechanismům, které stojí za komunikací mezi naším trávícím ústrojím a mozkem, se budu věnovat v samostatném článku.

Tudíž „hlavně pestře, s chutí, s mírou všechno, no (psychický) stress“ při snaze o jakoukoli změnu, zlepšení stavu nebo uzdravení nemusí úplně fungovat.

Příklad z praxe: školy, domovy pro seniory, ústavy, nemocnice

Špičkou ledovce a smutnou realitou je potom v tomto ohledu strava v českých školních jídelnách, domovech pro seniory a především v různých zdravotnických zařízeních a nemocnicích! Strava, která nejen, že není dostatečná, ale zdraví přímo škodlivá, jak jistě chápete o to víc již po přečtení tohoto článku – a zároveň je určená pro lidi, kteří jsou ve stavu, kdy se naléhavě a co nejrychleji potřebují uzdravovat! Ultra průmyslově zpracované potraviny a alergeny, kam oko dohlédne. Nevhodná celková skladba a ubohá výživová hodnota. Průmyslové pečivo, koblihy, rohlíky, knedlíky, nekvalitní konvenční mléčné výrobky (které takto nadělají opravdu více škody než jakéhokoli užitku), margaríny, uzeniny, trvanlivé pomazánky, pochoutkové saláty… výčet může pokračovat… a to vše za absence skutečných, výživných a zdraví (metabolismu, hormonům a střevům) prospěšných potravin.

Samostatnou kapitolou je potom napájení pacientů absolutně nevhodnými tekutými „výživami“ („sipping“) – Fresubin, Nutridrink, Ensure apod. pro doplnění živin, energie, zvýšení hmotnosti nebo i jako jediný zdroj výživy. Problémem je vysoký stupeň průmyslového zpracování, ale hlavně obsah mnoha alergenních složek (např. sója, maltodextrin z kukuřice/pšenice, mléčné bílkoviny z velkochovného mléka – kasein A1 a pro některé problematická syrovátka)  a živiny z nevhodných zdrojů (tuky v podobě pro-zánětlivých a ještě průmyslově zpracovaných PUFA  tuků; mléčné bílkoviny z ubohých zdrojů, přidané jsou syntetické vitamíny a minerály v nevhodné formě). Navrch jsou podávány pacientům, kteří si to mohou nejméně dovolit (oslabená imunita a metabolismus, trávicí obtíže, špatné vstřebávání živin, intolerance/alergie, podváha v důsledku nevhodné stravy a přechozích onemocnění). Je to opět typické vyhánění čerta ďáblem, rychlá pohodlná zkratka s dlouhodobými negativními dopady, ale ku prospěchu farma byznysu a výrobců těchto produktů.

Argumenty, že je prioritou, aby aspoň něco nemocní lidé jedli a nebyli podvyživení (což právě na nemocniční stravě alespoň v rámci mikroživin v podstatě jsou), že by „zdravé“ nejedli (panebože, zase jsme u té představy „zdravosti“ – vždyť také syrové saláty a luštěniny rozhodně nemám na mysli!), že jsou na to zvyklí z domova (to je pravda, ale kde jinde a více by měli vidět ten správný příklad než v nemocnici?!)  nebo že by to bylo drahé (jen o penězích to není – tedy vlastně je: průmyslové „šmakulády“ jsou totiž dokonce dražší než strava vařená ze základních surovin! Takže kdo na tom vydělá? Správně, potravinářský a farma byznys, systém, všichni si jdou na ruku. Navíc kvalitní potraviny drahé být rozhodně nemusí a jídelníček v nemocnicích, domovech pro seniory a různých ústavech by se dal sestavit byť ne úplně ideálně, ale rozhodně o 100% lépe, než jaký je teď, a přitom stále velmi levně!) – takové argumenty opravdu nepřijímám.
Nejsou to argumenty na místě a jsou velmi lživé; nicméně jdou ruku v ruce se systémem a ku jeho prospěchu (nikoli ovšem prospěchu pacientů)…

Pobyt v českém zdravotnickém zařízení, který je delší než jeden den (a co teprve několikatýdenní – měsíční pobyty…), tak tedy můžeme zařadit do jednoho z velkých fyzických i duševních stresorů (sem patří další velmi nepříjemné nešvary a aspekty spojené s pobytem v našich nemocnicích, nevyčerpatelné téma…). Proto je dobré se mu tedy snažit vyhnout a dělat vše pro svoje zdraví, dokud můžete a nedostanete se do akutní situace, kdy se bez přístrojů pro udržení života neobejdete.

Podobným případem je užívání syntetických léků – klasických farmak (na předpis i volně prodejných; např. na tlak, na spaní, překyselení žaludku a reflux, na bolest – nesteroidní protizánětlivé léky, steroidy, antidepresiva, hormonální antikoncepce, klasická antibiotika – z naprosté většiny užívaná neopodstatněně, statiny, kortikoidy atd.), které jsem již zmínila v seznamu fyzických stresorů. Potlačují dočasně symptomy, neřeší pravou příčinu, mají vedlejší negativní účinky, problém oddálí/prohloubí nebo vytvoří paradoxně další obtíže = další stresor! Jedná se o výnosný byznys pro celý systém farmaceutický průmysl – zdravotnická zařízení/pojišťovny/lékaři – pacienti (zákazníci). Systém chce léčit, nikoli vyléčit. Většina lékařů nejsou zázrační čarodějové-dobrodějové, jaké by si je mnozí přáli mít; jsou se systémem pevně spjati (jsou jeho součástí tak trochu „nevědomky“, protože jsou už tak od začátku vychovávání a také je to jejich obživa. Je obtížné tuto závislost rozvázat).

K tomuto tématu doporučuji velmi k přečtení nedávný FB příspěvek: „Zdravotnictví: systém pro svoje vlastní zájmy (byznys)“.

K lékům, o jakých se teď bavíme, mě napadá ještě jedna asociace. Když to lehce zjednoduším: mnohým spoluobčanům bych doporučila, aby se nesnažili ušetřit každou korunu na jídle tím, že budou kupovat klasické živočišné potraviny z velkochovů, průmyslově zpracované produkty plné konzervantů, urychlovadel, vylepšovadel a alergenů (které, což je vrchol, navíc často ani tak levné nejsou), zbytečné šmakulády bez skutečné výživové hodnoty, obří „akční“ balení těchto produktů (kvantita versus kvalita) a vyhýbat se i zelenině/ovoci/obilovinám z ekologického zemědělství (v bio kvalitě) za každou cenu jako čert kříže, aby ušetřili pár desítek korun. Potom si totiž musí kupovat drahé léky v lékárnách a navštěvovat všelijaké odborníky i „odborníky“, paradoxně tak investovat svoje finance na obtíže, které vznikly jejich šetřením pár korun na kvalitní stravě. Čímž opravdu moc neušetří – nehledě na psychické i fyzické obtíže a dopady na život způsobené s jejich nemocí/obtíží (které mohou být v horším případě velmi závažné nebo smrtelné).
Souvisí to samozřejmě i s informovaností, kritickým vlastním úsudkem, rozhledem a sebe-vzděláváním se v oblasti zdraví, výživy a životního stylu. Nikdo jiný to za vás neudělá (bohužel často na odpovídající úrovni ani ne váš lékař, jak jsme si již naznačili, jak mnozí sami velmi dobře dávno víte a také viz výše zmíněný propojený byznys řetězec společných zájmů), tudíž investujte svůj čas a finance také sem. Ztráta to nebude.
Jak vidíte, nic není zadarmo a nikdy na tom, co se týká vašeho zdraví a přímo ho ovlivňuje, neušetříte.

Sami lékaři nezřídka trpí zdravotními problémy, potýkají se s neoptimálním zdravotním stavem nebo ve své profesi postupně vyhoří – opět to plyne z toho (stejně jako pro kohokoli jiného), že jsou pod náloží fyzických i psychických stresorů zmíněných výše. Sami tyto stresory nemají podchycené, neví jak s nimi sami u sebe pracovat, jak o své zdraví pečovat a jak tedy nemocem předcházet,  natož v tomto ohledu přenést znalost na pacienty – paradox, že? Samozřejmě mají možnosti se v tomto dále vzdělávat (a praktikovat to) jako kdokoli jiný, nicméně tak trochu na jejich obranu: prostředí systému (už od školy, dále potom nástup do praxe) jim takto „vhodné“ podmínky pro tento stav přímo poskytuje (narušené cirkadiánní rytmy díky povaze práce, spánek, psychický tlak, nevhodná strava – velkým paradoxem je právě to, že výživa se na škole nevyučuje!, natož alespoň v nějaké minimálně smysluplné, funkční podobě vycházející z aktuálních poznatků). Dále sem potom vstupuje třeba také fakt, že mnozí si už později nové informace a poznatky v tomto ohledu sami nevyhledávají a nerozšiřují, protože přetrvává nechuť se dále vzdělávat a opustit i třeba zavedené stereotypní pravdy a dogmata (změnit tedy něco ve svém pohledu), uplatnit nové poznatky/postupy také v praxi jako další krok, je zde mnohdy i jazyková bariéra (a tedy schopnost hledat v zahraničních studiích), „nedostatek času“ na úkor jejich tempa v práci, a princip „kdo chce s vlky výti, musí s nimi jíti“ – inovace a snaha o to jít proti proudu se neodpouští… A většina si v rámci uvrtání se uvnitř v systému toho všeho bohužel ani není vědoma.

Co by se stalo, kdyby lidé převzali sami sebe a své zdraví
od začátku do svých rukou, přestali se bát, pochybovat o svých schopnostech být zdráv, služby systému nepotřebovali…Pro koho by to bylo výhodné a nevýhodné? Taktéž je to byznys s lidským strachem: vzbudit pocit, že bez zmíněných služeb se nemůžeme obejít, připoutat nás, jsme závislou součástí (je to především o provázaných vztazích závislosti). můžeme to vidět i v současné mediální masáži a zprávami, které to přiživují (kauza očkování, domácí porody, nekonečné „nenápadné“ rozhovory s konvenčními lékaři…). Pokud je ovšem potřeba této stálé masáže a strašení, tak je to pozitivní zpráva – zřejmě je tohoto tlaku potřeba (aby se vztahy závislosti nadále udržovali), protože se stále více lidí stává uvědomělými.

Pozn.: Toto není plošné tažení proti medicíně, vědě (to už vůbec ne) a exaktním postupům. Myslím však, že to je z článku a i podstaty mé práce patrné. Jedná se o pohled na náš konvenční zdravotnický systém a jak (ne)funguje, neúspěšné léčení chronických nemocí (často potom ale přerůstajících do akutních stavů), více si o tom můžete počíst na místech, které jsem zmínila výše v článku (např. na stránce „O mně“). Pokud se rozsekáte při autonehodě nebo vás dramaticky pokouše domácí mazlíček, dejte si ránu prosím sešít a tento typ nutného akutního zásahu neodmítejte, pokud sami obstojně šít neumíte.

Nemoc – stresor sám o sobě

Nemoc, zranění či jakýkoli nekomfort, který zatěžuje tělo, představuje sám o sobě další stresor navrch. Dochází mnohdy k produkci ještě většího množství kortizolu, spotřebě energie, vyčerpání a člověku dá velkou práci zůstat optimisticky naladěn, když zažívá velké fyzické obtíže. Zní to vlastně šíleně, že? Když vezmeme v úvahu, že nemoc je způsobena důsledkem působení stresorů a pak se sama stává dalším z nich. Jedná se o bludný, zacyklený kruh. Jak z něj ven? Napnout co nejdříve všechny dostupné síly, zdroje a prostředky pro odstranění nemoci; podchytit současně fyzické i psychické stresory, jak již bylo vysvětleno.

Uzdravování čehokoli a z čehokoli nemusí být příjemné, dokonce i hodně bolí. To je však naprosto normální – jednak vyžaduje určité úsilí z naší strany a jednak naše mysl se mění (měníme vzorce chování, stereotypy, přesvědčení, jsme tváří tvář naší „temnotě“…), tělo se mění (biochemické procesy uzdravování) a to je vždy nepohodlné, jelikož si zvyklo již na určitý déle trvající stav (i na ten nevyhovující) a přizpůsobilo se mu (včetně snížení metabolismu, neustálého vylučování stresových hormonů apod.). Je tedy nutné vytrvat, projít si tím a nevzdat se předčasně.

Myslím, že na základě právě přečteného textu si můžeme uvědomit skutečnou komplexitu fungování našeho těla a důležitost vnímat ho celostně – a tak také přistupovat k řešení jakýchkoli problémů a obtíží, které by mělo začít u hledání a následného odstraňování skutečných příčin.
Možná také musíme přijmout fakt, že někdy má lidské zdraví a nemoc svoje jisté zákony a principy, které jsou lidem dosud neznámé a možná i neodhalitelné, které na racionální úrovni nemusíme a možná je není nikdy možné pochopit… Nevnímejte to jako pesimistické zakončení článku – právě naopak! Nemusíte se například trápit myšlenkou nad tím, proč Jarmila dělala přesně ty samé pro své zdraví destruktivní věci jako Jaruna, a přitom ji nepotkaly tak dramatické důsledky jako Jarunu (přičemž podle VŠECH známých, prokázaných a prozkoumaných faktů a zákonitostí , by na tom měly být alespoň podobně).

Toto slouží jen jako doplnění oné komplexní skládačky lidského zdraví; rozhodně to neznamená, že byste měli hodit flintu do žita s tím, že je veškeré snažení ve vyšší moci a zbytečné. Máte ho jen ve svých rukách a to víc, než se třeba domníváte. Někdy je ale jistá míra akceptace nutná a zbaví vás zbytečného filozofování, rozedírání se a poměřování se s druhými „proč on a já ne“ – tedy dalších stresorů, protože se jedná o vyvolávání si negativních emocí.

Důvodem, proč se neporovnávat s druhými v jakémkoli ohledu je také to, že každý má svoji unikátní cestu a do současné situace i prožitých událostí ho dovedl jeho jedinečný mix různých okolností, které se odvíjely už od narození. Každého má potkat zřejmě z nějakého důvodu, co ho potkat má, protože jinak by ho to ani potkat nemohlo a nemohlo to přesně samé potkat ani nikoho jiného.
Každý máme svůj mix fyzických i psychických faktorů (stresorů, událostí, zásahů vnějších i vnitřních), které se nám za život naskládají, my s nimi nějak vědomě či nevědomě nakládáme. Od toho je potom závislé co, jak rychle a v jakém rozsahu se např. zdravotně projeví. Vždy je zde i nějaká genetická dispozice, kterou právě těmi fyzickými i psychickými mechanismy/stresory/řešeními odstartujeme nebo neodstartujeme, utvoříme či neutvoříme (pravidlo epigenetiky).

Všechno vychází jenom z nás samých, z našich individualit; realitu si skutečně postupně vytváříme sami tím, jak se vypořádáváme s událostmi, které nás potkávají a vše přetváříme do hmoty, která je pak vidět ve vnějším světě.
Někoho jisté věci ještě nepotkaly a třeba ani nepotkají, potkají ho jiné, má si ve svém životě řešit něco jiného. A nebo ho potkají, ale až později. Potom až se rozhodne je řešit pro svoje přežití, zdraví nebo štěstí.

Vhodným doplněním tohoto článku je také článek „Kdy…? Uzdravování není sprint!“.

Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*