Život s vysokou inteligencí – jste nenormální, hloupí nebo nadaní?

Tip na netypickou knihu…a tak trochu jiný pohled na celou naši osobu a život

Dnešní článek je netypický v tom, že je spíše takovou recenzí na knihu (a ještě netypickou!), která mě v poslední době zaujala (kromě asi milionu dalších děl v průběhu mého života 🙂 ). V závěru textu však budete samozřejmě jako vždy obohaceni i o moji vlastní terapeutickou tvorbu…

Připadali jste si nebo připadáte třeba už od dětství „jiní“ až v mnoha ohledech „nenormální“?
Zatímco ostatní kolem vás byli ti normální (protože to byla většina, s kterou jste se potkali)?
Činilo vás to nešťastnými, chtěli jste se přizpůsobit, zapadnout, ale cítili jste, že to prostě není „ono“, že vám zapadnout nejde – že vás mnozí nechápou a vy zase nechápete jejich pohled, ať už se to týkalo nějaké situace, chování, porozumění nebo vnímání světa obecně?
Dostali jste se kvůli tomu do nepříjemných konfliktů s okolím i se sebou samými?
Nebo to dokonce mělo na váš život v horším případě dramatické dopady a zásadní vliv (ve vztazích, rodině, škole, práco, zdraví…)?

Určité unikátnější a vytříbenější vlastnosti než má průměrná populace popisuje Monika Stehlíková v knize Život s vysokou inteligencí (Grada, 2016) u tzv. nadaných jedinců, tj. lidí s nadprůměrnou inteligencí (pozor, nepatří sem pouze IQ tak, jak je obecně vnímáno a meřeno Mensou – to je jen matematicko-analytická část inteligence, jsou však i další hlediska…).

Mezi tyto vlastnosti patří např. divergentní myšlení (velmi rychlé zpracování podnětů, vznik mnoha myšlenek najednou – rozvětvené myšlení těžké na jeho usměrnění, vytváření asociací, vnímání věcí v jejich komplexitě), vnímavost mnoha podnětů najednou, vyšší emoční reaktivita a citlivost, hyperstezie – zvýšená citlivost na smyslové podněty, vysoká empatie (vůči lidem, zvířatům, světu), hyperstimulace (reaktivnost na podněty) – intelektuální (lačnost po vědění, zvídavost, rychlé učení se, vytrvalost, dobrá paměť) a psychomotorická (tendence po neustálé činnosti, pohybu, hyperaktivita), velká představivost, smysl pro spravedlnost, křehké sebevědomí – neustále pochybování, perfekcionismus, idealismus (hledání ideálního a absolutního)…

V knize je uvedeno také vysvětlení geniality v jejím pravém slova smyslu a její pravá definice. Vetšinou tento termín lidé chápou a vnímají trochu pokrouceně.

O lidech s vysokou inteligencí, nadaných a géniech se příliš (skoro vůbec) v našem prostředí nehovoří a nevěnuje se jim pozornost – lépe je na tom situace například ve Francii nebo USA. Na rozdíl od lidí na druhém konci spektra, tedy těch s inteligencí podprůměrnou, s mentálním nebo i viditelným fyzickým postižením…

Přitom i nadaní mají svým způsobem postižení, nelehký život z podstaty komplexnosti svého uvažování v průměrném světě, který je diskriminuje a neví, jak se k nim chovat, nerozumí jim a oni nerozumí jemu. Děti, pokud s nimi není náležitě nakládáno, což u nás moc nebývá, tím už od malička v klasickém školství a systému jako takovém (ve všech oblastech) mohou trpět. Mnohdy se také setkávají se šikanou, posměšky, zastrašováním. Díky složitějšímu a jinému vnímání světa a mnohdy mimořádným schopnostem pak mnohým systém diagnostikuje některou z „duševních“ poruch (ač to není vůbec na místě), aby je prostě někam zaškatulkoval a „uchopil“, což má často tragické důsledky v jejich životě…není to však neobvyklá praktika. Doplácí potom na to tedy nejen děti, ale i mladiství a dospělí.

Autorka potom také rozebírá, co vše se může přihodit, pokud nadaný jedinec neustojí svoje vlastnosti a schopnosti. Obzvlášť v pubertě s tím umí málokdo zacházet a vytváří si tedy potom určité obranné mechanismy nebo u něj dochází k negativnímu psychickému rozpoložení.
Patří sem například kognitivní obranna (snaha rozumem potlačit veškeré svoje emoce a zvýšenou citlivost, paradoxně potom tedy působí chladně a nabubřele), intelektuální inhibice (odmítání vlastní inteligence a stylizace před okolím do „hloupějšího“), falešné já (nevybočovat, přizpůsobit se, být konformní vůči přáním druhým), poruchy sebevědomí a deprese, pasivita, závislost na pohledu druhých, úzkostné poruchy a školní fobie, sebepoškozování až pokus o sebevraždu na základě negativních signálů z okolí na svoji osobu…

Paradoxně však většina lidí vnímá vysokou inteligenci a nadání jakožto termín označující nějakou výsadu, výhodu a automatickou vstupenku ke štěstí, spokojenosti a úspěchu.

Podstatou je, že nadaným se člověk nestává, ale rodí – funguje mu odlišně mozek; princip toho autorka v knize taktéž vysvětluje a dokládá vědeckými studiemi z oblasti (nejen) neurovědy, které se tématem zabývaly.

Stehlíková, Monika. Život s vysokou inteligencí. Praha: Grada, 2016.

To a mnoho dalších zajímavých poznatků, informací a tipů se dozvíte v knize. Pokud to na vás sedí a identifikujete se s tím, může být pro vás čtení vlastně úlevou. Nejste na světě sami, nejste nenormální a i se svým nadáním se můžete (snad, je naděje) ve světě porovnat ku svému prospívání.
Věřím, že mnozí z vás se v tomto textu najdete, a proto mi přišlo užitečné s vámi tento zase jiný pohled na psychiku, ale v podstatě na celou naši osobu, život a celkové zdraví sdílet.

V druhé polovině knihy autorka doporučuje, jak z toho ven a jak se sžít se světem pro svoji spokojenost a štěstí a neprožít ho v utrpení díky svému nadání, které se může projevovat v mnoha oblastech našeho konání a ve schopnostech/vlastnostech.

Fyzično i psychično – neoddělitelné složky vzájemně se podmiňující

Ještě na závěr chci připomenout něco, co platí pro každého z nás a objevuje se napříč mými články. Nestačí pouze pracovat na svém psychickém zdraví, emoční rovnováze a spokojenosti pouze z čistě psychického pohledu a uchopit pouze takto naše myšlení, tzn. v rámci různých seberozvojových technik, terapií, meditací, jiných metod, s kterými souzníte nebo v rámci inspirace z knih na tato témata.

Důležité je také podchytit ony „hrubší“ fyzické faktory/stresory (jako je strava, kvalitní spánek, respektive srovnání cirkadiánních rytmů, optimální pohybová aktivita atd.) za cílem mít zdravé trávení (v tomto kontextu s důrazem na střevní zdraví), efektivní metabolimus, hormonální rovnováhu. Protože, jak již znáte z mých ostatních článků: biochemické procesy, spojení na ose střevo-mozek (zdravé střevo = funkční mozek, nervová soustava), hormonální rovnováha (zde především v podobě hormonů serotoninu, dopaminu a stresových hormonů), efektivní metabolismus v podobě zdravě fungující štítné žlázy a správné produkce jejích hormonů, tvorba hormonu melatoninu (z jehož samotné povahy se potom odvíjí mnoho dalších nezbytných procesů v těle, včetně m.j. serotoninu a dopaminu; proces související mimo jiné právě se srovnáním cirkadiánních rytmů a snahou, aby nebyly narušovány činiteli, které nás bohužel v naší společnosti běžně ovlivňují, ale dají se korigovat) – to vše je SKUTEČNÉ a naše psychika je tím přímo podmíněná.

Mnoho (nebo většina?) tzv. „čistě duševních“ poruch není až tolik psychických…ale odvíjí se velmi od „fyzična“.
A to ovlivníte v prvním kroce nejlépe na základě odstranění fyzických stresorů funkčními postupy a podchycením skutečných příčin. Ty jsou však bohužel v našem klasickém, konvenčním zdravotnictví (včetně psychiatrie) mnohdy nešťastně pochopené, nebo spíše nepochopené, a nadále řešeny taktéž nešťastně nefunkční léčbou pro nabití zdraví nebo zlepšení stavu s ohledem na celkové zdraví a dlouhodobé prospívání.
I proto se v mých textech můžete často setkat se slovním spojením „tzv. psychické obtíže“ s důrazem na slovo „psychické“ nebo „duševní“ v úvozovkách.

Pro srovnání biochemie terapie a duchovní techniky nemusí stačit. Stejně jako léky na spaní, úzkost a antidepresiva nejsou spásou a zdravým, udržitelným řešením. Mají mnoho vedlejších negativních účinků a spouštějí nežádoucí procesy, které paradoxně potom nezřídkakdy pohlubují ještě více už špatný psychický stav…a vzniká bludný kruh, který potom může být velmi náročné rozetnout. Z mého pohledu mohou být užitečné pouze v případě, když už slouží jako vaše poslední, ale opravdu poslední stopka před sebevraždou, do které máte již nakročeno a myšlenkám na ní již skutečně nemůžete nadále vzdorovat.
Spásou není ani strava ve stylu – „jezte všechno, hlavně no stress a pohoda“, která bývá (nejen) u psychických potíží hojně propagovaná, protože „hlavně si nevytvářet ještě další stres“. Stresory ale máme nejen psychické, ale i fyzické – a vzájemně se ovlivňují (Je mi líto, ale např. s leaky gut a velmi narušeným střevním zdravím, které zapříčinilo nevhodné stravování, vám zcela zákonitě ani mozek pravděpodobně nebude fungovat úplně tak dobře…).

Proto je potřeba zaměřit se na svoje zdraví z obou úhlů pohledu, protože společně tvoří jediný. Stejně tak jako nemusí stačit skutečně prospěšná strava a odstranění dalších fyzických stresorů (mnoho lidí si však pod „zdravou stravou a životním stylem“ představuje leccos), tak nemusí stačit ani pouhá snaha o pohroužení se do své mysli.

Říká se: „Veselá mysl = půl zdraví“. Já to doplňuji o „Zdravé střevo = půl zdraví“. A když sečteme oboje = ultimátní zdraví. (Hlásím se k originálnímu autorství tohoto výroku, takže pokud to někde použijete, prosím uveďte přesnou citaci 😀 )

Více se na toto téma dočtete v článku Stres a jeho vliv na zdraví, Strava podporující zdravý metabolismus a v mých dalších článcích zaměřených na trávení (např. Žaludeční kyselina – aneb kde zdraví začíná) nebo stravu (např. Jak škodí lepek).

Share

1 komentář u “Život s vysokou inteligencí – jste nenormální, hloupí nebo nadaní?

  1. Ač tato problematika na veřejnosti, v knihách a českých médiích příliš probíraná není, zde je jedna z výjimek. Doplňuji ještě jiný zdroj, např. rozhovor s americkým neuropsychologem, který výše uvedenou situaci, specifické vlastnosti, schopnosti, vnímání světa a jak s tím nakládat, potvrzuje. Mluví konkrétně o dětech, ale i dospělí byli kdysi dětmi…
    https://www.rodicevitani.cz/premyslive-deti/nadane-deti-potrebuji-vychovu-stejne-jako-ostatni-a-neni-to-s-nimi-nekdy-jednoduche-rika-americky-neuropsycholog/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*